Blog

Evropané se učí žít s islámským terorismem. Každodenní hrozby mění zvyky i  chování lidí | EuroZprávy.cz

Image result for kostel

Chátrající kostel v centru Brna vyhlíží záchranu

Opravy kostela sv. Máří Magdalény se prodlouží a spolknou miliony

Potřebná a nákladná rekonstrukce římskokatolického kostela sv. Máří Magdalény v brněnské Masarykově ulici, který je už téměř dva roky veřejnosti nepřístupný, bude nakonec delší, něž se původně předpokládalo. Chrám v centru moravské metropole potřebuje novou střechu či fasádu. Největším problémem však zůstává narušená statika.

Dlouhodobě špatný technický stav kulturní památky, jejíž historie sahá do poloviny 17. století, vyvrcholil v létě 2019, kdy došlo ke statické havárii. Problémem je hlavně tamní věž, jež tlačí na základy. Od té doby podniklo Biskupství brněnské zajišťovací práce či si nechalo zpracovat technický posudek, kterým odborníci z brněnského Vysokého učení technického zhodnotili závažnost a početnost trhlin ve zdech. Nyní se čeká na vyhotovení stavebního projektu od statika.

Další časový postup je dán termínem vypracování projektu, který předpokládám, by mohl být letos v březnu. Je to závislé i na dalších stavebních průzkumech, které budeme dělat až na základě požadavků statika. Jedná se zejména o průzkum podloží kostela – podzemí,“ vysvětlil Libor Kubíček, technik stavebních investic brněnského biskupství. 

Běh na dlouhou trať

Podle mluvčí brněnského biskupství Martiny Jandlové mají práce na záchranu kulturní památky šest etap. Podle předběžného harmonogramu skončí nejdříve v roce 2026. První dvě fáze se uskutečnily v minulém a předminulém roce. Obnášely zajištění kostela po havárii či monitoring poruch a vyšly na necelé dva miliony korun. 

Nejsložitější a zároveň nejnákladnější části oprav však stavaře teprve čekají. V plánu jsou na tento a příští rok. Letos se například dělníci chystají dát do pořádku porušenou klenbu a celkově upravit poničený objekt. „Zahájení bude záviset i na schvalovacích procesech a na stavebním úřadě Brno – střed. Doba realizace oprav je odhadována cca na 1 rok,“ sdělil Kubíček. 

Nejisté financování i návrat

Ani další stavební etapy v cestě za obnovu významného církevního chrámu, ve kterém se například konala jako v jediném brněnském kostele stálá zpovědní služba, nebudou jednoduché. Odbornou péči si vyžádá střecha a fasáda budovy. V plánu jsou také výplně otvorů nebo nové přípojky. Podle odhadů biskupství spolkne celá rekonstrukce více než 16 milionů korun. 

Navíc není úplně jasné, jak se podaří celý projekt financovat. Biskupství počítá s tím, že část projektu uhradí díky vlastním zdrojům, darům a peněz z pojistného. V posledních dvou etapách si pak hodlá zažádat o možnost dotačních programů města a ministerstva kultury. 

Kdy se tak do lavic kostela, který v minulosti fungoval jako františkánský klášter, vrátí lidé, se teprve uvidí. Po čas stavebních prací se veškeré bohoslužby či stálá zpovědní služba přesunula do kostela Nalezení Svatého kříže na Kapucínské náměstí. 

Dominanta Kraslic, evangelický kostel, se stal kulturní památkou

fotoEvangelický kostel s farou v Kraslicích na Sokolovsku (na snímku z 26. ledna 2021) se stal kulturní památkou. Modernisticky pojatá stavba s minimem dekorativních prvků stojící na vyvýšeném místě na okraji Kraslic je významnou dominantou města.

Kraslice (Sokolovsko) – Evangelický kostel s farou v Kraslicích na Sokolovsku se stal kulturní památkou. Modernisticky pojatá stavba s minimem dekorativních prvků stojící na vyvýšeném místě na okraji Kraslic je významnou dominantou města. O zapsání na seznam kulturních památek ČTK informovala mluvčí loketské pobočky Národního památkového ústavu Jelena Dědková.

Fotogalerie

Evangelický kostel s farou je dílo německého architekta a teoretika architektury první poloviny 20. století Otto Bartninga. Architekt ve svém návrhu propojil kostel a faru v jeden objekt, což bylo na svou dobu velmi pokrokové a také ekonomicky výhodné řešení, uvedla mluvčí.

Kostel tvoří podélná loď s předsíní, k níž je zleva přistavěna 25 metrů vysoká hranolová zvonice. Z původních tří zvonů věnovaných evangelickým sborem z Klingenthalu se dochoval pouze zvon z roku 1839. Dva zvony v roce 1917 zabavila armáda. Dochovaný zvon byl odlit v Auerbachu k 300. výročí německé reformace. Na kostel navazuje budova fary. Celá stavba je omítnuta hrubou cementovou omítkou a kromě orámování oken je prostá jakéhokoliv dekoru. Interiér kostela je strohý.

Samostatná evangelicko-luterská obec byla v Kraslicích znovuzaložena v roce 1899. V roce 1911, kdy byl položen základní kámen stavby, čítala kraslická kazatelská stanice již 600 členů. Nový kostel byl vysvěcen 7. července 1912. Jeho výstavba byla financována ze sbírky, na niž příspěvky poslal německý evangelický spolek Gustava Adolfa, řada německých měst, spolky ze Švýcarska a řada dalších sponzorů

Kraslický kostel nyní slouží Farnímu sboru českobratrské církve evangelické v Sokolově.

Dřevěná kaple blahoslavené Panny Marie v

Základní informace

Kraj:Královéhradecký
Okres:Rychnov nad Kněžnou
GPS souřadnice:50.299033N, 16.342250E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/destne.html

Poutní kaple blahoslavené Panny Marie v Dříši nedaleko Deštného v Orlických horách, byla postavena a vysvěcena v roce 1809. Kaple byla celodřevěná, s malým oltářem a mariánským obrazem.

V roce 1870 byla u této kaple vysvěcena křížová cesta. Ke kapli byla v roce 1874 přistavěna sakristie, v dalších letech pak byla kolem oltáře položena kamenná dlažba a následně byla celá kaple vydlážděna pískovcovými deskami. Následovalo zakoupení varhan, zvýšení a oplechování věže, zhotovení vnitřních omítek a zavěšení obrazu „Korunovace Panny Marie“ nad vchod. V roce 1891 byly po obou stranách oltáře instalovány sochy svaté Anny a Panny Marie a socha sv. Jáchyma.

Následné světové války a nezájem komunistického režimu o tuto dřevěnou sakrální památku způsobily, že v závěru 20. století kapli hrozilo zřícení a její okolí včetně křížové cesty bylo zcela zdevastováno.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Matky boží a sv. Žofie v Dianě

Základní informace

Kraj:Plzeňský
Okres:Tachov
GPS souřadnice:49.631651N, 12.595443E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/diana.html

Dřevěná kaple Matky boží a sv. Žofie se nachází v areálu zámku Diana v blízkosti stejnojmenné osady, která patří pod Rozvadov. Kapli nechal postavit v roce 1939 hrabě Jindřich Kolowrat-Krakovský na památku své zesnulé první ženy – kněžny Sofie Trubecké.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Nejsvětější Panny Marie v Kunčicích p. O.

Základní informace

Kraj:Moravskoslezský
Okres:Frýdek-Místek
GPS souřadnice:49.539768N, 18.305813E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz

Dřevěná kaple Nejsvětější Panny Marie se nachází v Kunčicích pod Ondřejníkem, nedaleko Beskydského rehabilitačního centra.

U studánky se zjevila Panna Maria a voda ze studánky napomohla k uzdravení příslušníka rodiny Brázdových. Jako projev díků, nechal pan Ferdinad Brázda vystavět roku 1893 vedle studánky dřevěnou kapličku. Stavitelem byl pan Emil Christoph. Při stavbě byly použity trámy, které zbyly po stavbě nedaleké železnice v Kunčicích pod Ondřejníkem. Histori nenabízí žádné prameny, co se týče oltáře, obrazů a vybavení. Víme bezpečně, že v období totality sloužila kaplička jako márnice.

Od roku 1900 byly v současném areálu lázně, a to až do 50. let, kdy byly lázně přeměněny na nemocnici. Po roce 1989 kaple přestala sloužit jako márnice a v letech 1995–2000 ji vedení Beskydského rehabilitačního centra zrenovovalo. Dne 17. 12. 2002 zvonařská firma Kadlec z Halenkova do věže kaple instalovala zvon jménem Richard o hmotnosti 64 kg. Větší finanční částkou na zvon přispěl známý slovenský zpěvák pan Richard Müller, který se v Beskydském rehabilitačním středisku léčil (zvon je proto pojmenován po něm).

Koncem roku 2002 začala v kapličce pravidelná duchovní správa, kterou zajišťuje farář z Čeladné. Díky vstřícnosti duchovního správce mohla být kaple vybavena liturgickými věcmi. Ostatní chybějící liturgické potřeby byly pořízeny z milodarů věřících.

V roce 2004 ostravský architekt pan Adler zhotovil do kapličky svatostánek zdarma, jako dík Panně Marii za dožitých 80 let. V únoru 2006 bylo pořízeno starší harmonium a pan Vrba z Kopřivnice daroval do kapličky nový lustr. Kaple je majetkem Beskydského rehabilitačního centra.

Text a fotografie byly převzaty z webových stránek www.drevenekostely.tode.cz za souhlasu PaedDr. Josefa Šebetovského, správce stránek.

Dřevěná kaple Panny Marie na

Základní informace

Kraj:Plzeňský
Okres:Tachov
GPS souřadnice:49.857942N, 13.035267E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/sipin.html

Dřevěná poutní kaple Panny Marie vznikla v roce 1892 a nachází se na poutním místě Šipín, které patří ke Konstantinovým Lázním. Vedla kaple vyvěrá údajně léčivý pramen vody.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Panny Marie v Kozlově

Základní informace

Kraj:Pardubický
Okres:Ústí nad Orlicí
GPS souřadnice:49.881821N, 16.413371E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/kozlov.html

Kaple Panny Marie v Kozlově byla postavena v roce 1753, má dřevěnou zvonici s polygonální lucernou a je zakončena cibulovou bání. Bližší okolnosti jejího vzniku ani případné další stavební proměny nejsou známy. Pouze dva štítky na věžičce stavby připomínají její založení v roce 1753 a opravu provedenou v roce 1929.

Interiéru stavby dominuje oltář s obrazem Panny Marie Zbraslavské. Obraz byl zrestaurován v roce 1996 a oltář v roce 2001. Ve věži kaple se původně nacházel zvon Sv. František. V průběhu 1. světové války byl však rekvírován pro válečné účely. Od 4. července 2004 odtud vyzvání nový zvon Sv. Pavel – který byl pořízen z veřejné sbírky.

Bohoslužby se v kapli konají nepravidelně a mimo tyto bohoslužby je kaple veřejnosti nepřístupná.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Logo

Dřevěná kaple sv. Huberta na Boubínu

Základní informace

Kraj:Jihočeský
Okres:Prachatice
GPS souřadnice:48.983755N, 13.820238E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/boubin.html

Dřevěná kaple sv. Huberta stojí pod vrchem Boubín, nedaleko obce Kubova Huť. Na místě dnešní dřevěné kaple sv. Huberta byla postavena stejnojmenná kaple již v roce 1905, která společně s loveckým zámečkem a mysliveckou střelnicí sloužila rodu Schwarzenberků k mysliveckým účelům. Po zestátnění Boubína byl lovecký zámeček i s kaplí přemístěn do Hluboké nad Vltavou.

Po předchozí obnově lovecké chaty přistupují Lesy ČR v roce 2001 i k obnově kaple sv. Huberta. Ta byla vystavěna jako kopie předchozí kaple, dne 3. října 2001 slavnostně vysvěcena a celý areál byl zpřístupněn veřejnosti.

Kostely na Sedlčansku

Kostely na Sedlčansku

Dostupnost:skladem

s DPH
Vaše cena430,00 Kč

ksKoupit

Petr Sommer, Martin Stecker

Publikace popisuje vznik a stavební vývoj 28 církevních památek (kostelů a velkých kaplí) a působení jednotlivých slohů na současný vzhled těchto staveb na Sedlčansku. Doprovází jej barevné snímky těchto sakrálních památek fotografa Mgr. Martina Steckera, které neopominou zdůraznit mnohdy velmi krásné a citlivé detaily, jež nám tyto památky nabídnou ve svých jedinečných interiérech.
Autorem úvodního slova je Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský, který od počátku náš projekt podporoval.
V jednotlivých kapitolách naleznete také původní texty a fotografie regionálního historika Čeňka Habarta, který se těmto památkám věnoval počátkem 20. století.

kostel sv. Petra a Pavla

Hlavní obrázek místa

Barokní kostel na místě svatyně z r. 1385 nechal postavit v l. 1741–47 Rudolf Josef hrabě Colloredo. Po zřícení klenby novorenesančně obnoven r. 1901. Jednolodní obdélný s hranolovou věží před jižním průčelím, pravoúhlým závěrem a čtvercovou sakristií v ose. U kostela památné lípy z l. 1849 a 1918.Oblíbené© Rodochrozit , 10/2013

Obrázek místa
Obrázek místa
Obrázek místa
Obrázek místa

Příjezd po silnici č. 11 z Hradce Králové (výpadovka směr Ostrava), po 11 km odbočit na Třebechovice pod Orebem a dále na obec Jeníkovice (vzdálenost od Třebechovic 3 km).Zbyšek Suchý, 24.3. 2013

historie

Kostel v Jeníkovicích je prvně zmiňován roku 1385, kdy je uváděn v soupise církevního majetku jako filiální kostel ke kostelu a faře třebechovické. Roku 1542 se uvádí, že byl zasvěcen sv. Mikuláši. Sv. Petru a Pavlovi byl zasvěcen asi až nový zděný kostel, který byl v l. 1741–1745 vystavěn namísto původního. Kostel dal postavit Rudolf Josef hrabě Colloredo. Pro válku s Pruskem byl kostel definitivně dokončen…číst dále

Zbyšek Suchý podle jenikovice.webpark.cz/pamatky/kostel.htm (doplněno redakcí dle http://www.mistopisy.cz, Umělecké památky Čech 1., E. Poche a kol., 1977), 24.3. 2013

popis

Jednolodní obdélný kostel s hranolovou věží před jižním průčelím, s pravoúhlým presbytářem a čtvercovou sakristií v ose. Fasáda lodi je členěna novorenesančními pilastry, v průčelí věže zachován původní barokní portál, průčelí je rámováno pilastry nesoucími trojúhelníkový tympanon. V průčelí kostela je také zazděný náhrobník s reliéfem kříže (zřejmě z 15. století). Loď kostela je…číst dále

Levý Hradec: první křesťanský kostel v Čechách

Kostel svatého Klimenta v Levém Hradci|foto:Petr Slinták

Levý Hradec je místem, kde byl postaven první křesťanský kostel v Čechách a kde se začala po rozkladu Velké Moravy upevňovat česká státnost. Jeho zasvěcení svatému Klimentovi odkazuje k cyrilometodějské tradici. Došlo zde i k biskupské volbě svatého Vojtěcha.

Přemyslovská knížata od 9. století budovala kolem dolního toku Vltavy ucelenou soustavu opevnění a sídel. Výstavba hradišť, která často podporovala přesuny obyvatel za účelem zajištění výroby a služeb, byla základem pružné státní organizace, jež přežila maďarské vpády a byla oporou expanze Přemyslovců do okolních oblastí.Play / pause

  • V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.“ style=““>V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.“ style=““>V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.

I když centrum přemyslovského státu bylo záhy přemístěno jižněji do oblasti dnešní Prahy, Levý Hradec lze označit za prazáklad christianizace Čech.

Základy zdejšího kostela odkazují k době, kdy kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou přijal na Veligradu křest od biskupa Metoděje. Tehdy si od Moravy k Vltavě Přemyslovec s sebou přivezl i kněze, jenž se dle Kristiánovy legendy jmenoval Kaich.

Postavení kostela zasvěceného svatému Klimentovi odkazovalo k osudu čtvrtého římského papeže, který byl tehdy oblíbeným světcem a jehož ostatky věrozvěstové přivezli z Krymu na Velkou Moravu a později do Říma.Interiér kostela svatého Klimenta v Levém HradciInteriér kostela svatého Klimenta v Levém Hradci|foto: Petr Slinták

Podoba svatostánku na Levém Hradci, který patří katastrálně do Roztok u Prahy, zůstává stále neznámá. A to i přesto, že s ní bývají spojovány základy rotundy prozkoumané ve 40. letech 20. století.

Poválečné výzkumy archeologa Ivana Borkovského byly pro společenské vzkříšení lokality stěžejní. Poznání však pokročilo. V současnosti je základní zdivo kostela datováno do mladšího období, než za vlády knížete Bořivoje.

Přestavby dnes převážně barokizovaného kostela a intenzivní pohřbívání v jeho interiéru i exteriéru naneštěstí postupně zahladily stopy, které by archeology dovedly k přesnějšímu časovému určení stavby rotundy. V každém případě zdivo ukryté pod podlahou chrámu představuje jeho nejstarší dochovanou část.

Spirituální podstata místa je dodnes inspirující, a tak není divu, že se na Levý Hradec sjíždějí lidé nejen kvůli pravidelným mším. V interiéru kostela můžeme spatřit též pozoruhodný rodokmen Přemyslovců, který zpracoval jeden z roztockých farníků.

K poctě českého panovnického rodu se v srpnu na Levém Hradci scházejí lidé, kterým není působivý ostroh nad řekou Vltavou lhostejný. Ba naopak, vnímají tuto lokalitu jako místo mimořádné duchovní síly a historické důležitosti.Přátelé Levého HradcePřátelé Levého Hradce|foto: Petr Slinták

Pokud se chcete zúčastnit některé ze slavnostních mší i v dalších termínech, je možné na Levý Hradec zavítat k poctě svátku svatých Vojtěcha a Ludmily a samozřejmě také Klimenta.

A pokud byste chtěli propojit svými kroky Čechy a Moravu, můžete se zúčastnit etapové pěší pouti, která každoročně již přes 30 let vede z Levého Hradce na moravský Velehrad.

Nejstarší křesťanský kostel ve Švédsku stojí pod zemí. Podívejte se

Švédští architekti se nebojí pracovat s přírodními materiály. Pro projekt zastřešení mimořádně hodnotného archeologického naleziště tak bylo dřevo přirozenou volbou. Podívejte se sami.

kostel pod zemí

Rozsáhlý archeologický průzkum na okraji opatství ve švédském Varnhemu přinesl v roce 2005 nečekaný objev. Podařilo se tu nalézt základy kostela, který byl evidentně funkční už na samém počátku 9. století.

Nález potěšil historiky: dokládá totiž, že celá oblast byla christianizována o sto let dříve, než se předpokládalo. Kostelík Västergötland by tak navíc mohl být nejstarší dochovanou křesťanskou stavbou v zemi. Je to kulturně-historická památka, která si zaslouží náležitou ochranu.

Ukázat to nejlepší, ale nepoškodit místo

Dalších deset let pak švédské Ministerstvo kultury řešilo, jak ale tento cenný archeologický nález prezentovat veřejnosti. Vystavit přírodním podmínkám odhalené fragmenty stěn a základy prastaré budovy pochopitelně nebylo možné. Znehodnotila by se tím nálezová situace.

A nabídnout jen pasivní formu expozice, tedy naučnou ceduli s popiskem? To by zase bylo na památku takového významu trochu málo. Bylo to dlouhé a únavné promýšlení, které nebralo konce. Tehdy do hry vstupují architekti ze studia AIX Arkitekter AB.

Střecha, která překryje pohřbený kostel

Představili návrh masivního zastřešení exkavace, které svým provedením ladí odhalenými vykopávkami. Pravidelná dřevěná střecha svým štíhlým tvarem a výrazně příkrým sklonem v lidech vyvolává dojem chrámové střechy.

Kostel je sice „pod zemí“, ale jeho zastřešení se tak nachází na povrchu. V nejvyšším bodě má přitom dřevěný profil výšku dvanáct metrů, a s délkou 19 pak spolehlivě překrývá celý archeologický klenot.

Uvnitř působivého objektu se pak nachází expoziční část, tedy odkryté a zakonzervované základy původního kostelíka, včetně několika artefaktů. Nechybí tu ani odhalený hrob zakladatelky.

Opevněnou farmářskou vesnici Västergötland totiž spravovala žena jménem Kata, a ta také jako první z vesnice křest přijala. Proto se také celý projekt, realizovaný v roce 2017, jmenuje Kata Farm. Architekti si pochvalují, že dřevo užité při konstrukci vytvořilo velmi citlivý rámec pro prezentaci dávné minulosti Švédska. Je to tradiční materiál.
Zdroj: https://www.drevostavitel.cz/clanek/nejstarsi-krestansky-kostel-ve-svedsku

21 tipů, jak si užít volno s dětmi i v nouzovém stavu

Vydáno 19. ledna 2021Všude okolo nás jsou slyšet hlasy, že to nejlepší, co pro sebe a své děti můžeme udělat, je aktivní pohyb na čerstvém vzduchu. Zároveň se mílovými kroky blíží jarní prázdniny a zdá se, že nějakou dobu budeme muset ještě setrvat v nouzovém stavu. Kam se ale vypravit s dětmi, když si sjezdovky a zábavní centra zatím neužijeme? Kudy z nudy má pro vás pár nápadů, za kterými stačí vyrazit do přírody. Udělejte si akční výlet za ledopády, projděte se po pohádkových stezkách, zažijte atmosféru hradních zřícenin v zimě anebo si zkuste zahrát některou z rodinných questů – zábavných pátracích her. Uvidíte, že zábava a dobrodružství čekají na každém rohu!5/5 (7 hodnocení)

Beskydská lyžařská magistrála

Beskydská magistrála představuje unikátní síť upravovaných běžeckých tras v Beskydech. Propojeny jsou zde upravované trasy o délce 300 km v 9 lokalitách po celých Beskydech, které se dají využít i mimo zimní sezonu.

Hrad Lukov – romantické zříceniny kdysi slavného hradu

Hrad Lukov se nachází v jihozápadní části Hostýnských vrchů, asi 2 km nad obcí Lukov nedaleko Zlína. Svojí rozlohou se jedná o jeden z největších hradů na Moravě, dnes již rozsáhlou zříceninu gotického hradu se zachovalým pilířovým mostem a vstupní branou.

Labyrintárium Loučeň – první v České republice, jediné v Evropě

Jestliže hledáte něco, co nemá obdoby v Čechách, ba ani v Evropě, pak jste se ocitli na správné adrese. Přesně takovou raritou, kterou hledáte, ať už vědomě, či podvědomě, je labyrintárium, umístěné v loučeňském zámeckém parku.

Beskydská lyžařská magistrála

Jezerní slať s vyhlídkovou věží v národním parku Šumava

Jezerní slať patří mezi vrchovištní rašeliniště ležící na náhorní plošině Šumavských plání mezi osadami Kvildou a Horskou Kvildou. Průměrná hloubka rašeliny je 2,5 m, nejvyšší mocnost 7,6 m je v severozápadní neporušené části.

Zřícenina hradu Borotín – pravá hradní romantika

Zřícenina hradu Borotína se tyčí na vyvýšenině, obklopena ze tří stran vodami Zámeckého rybníka a rybníka Babince, asi 12 km severozápadně od Tábora. Zřícenina je považována za jednu z nejromantičtějších v Čechách. K dávným obyvatelům mohutného hradu se váže řada pověstí a tajuplných vyprávění.

15 tipů, kam za kouzlem zimy na Vysočině

Hrad Lukov - romantické zříceniny kdysi slavného hradu

Při procházkách přírodou na Vysočině můžete objevit velmi zajímavá místa, která v zimě mráz změní k nepoznání. Například ledové vodopády, proměněnou zimní krajinu v netradičním bílém hávu anebo zamrzlá lomová jezírka. Nenechte si ujít nejkrásnější zimní výpravy Vysočinou!

Přírodní park u Prelátova pramene v Mariánských Lázních

Na okraji Mariánských Lázní, v místech, kde park přechází do lesa, leží malebná louka, kterou protéká potůček plný žulových balvanů a dva rybníky dokreslují kouzlo tohoto místa. Před lety zde byl objeven pramen, který dostal jméno Prelátův a podle něj se jmenuje i tento jedinečný kousek přírody.

Stezka Valaška – stezka mezi korunami stromů Pustevny

Nadzemní panoramatická Stezka Valaška je dlouhá 610 metrů, přičemž lesní úsek po věž je dlouhý 390 metrů a zbytek tvoří chodník na 22 metrů vysokou kaskádovitou věž. Součástí je skleněná vyhlídková plošina a 150 metrů dlouhý zavěšený „himálajský“ chodník.

Dívčí Kámen – romantická zřícenina na soutoku Křemžského potoka a Vltavy

Monumentální romantická zřícenina rozprostřená na vysoké skále v překrásné přírodě nad soutokem Křemžského potoka a řeky Vltavy mezi městy České Budějovice a Český Krumlov.

Stezka v oblacích Dolní Morava

Dívčí Kámen - romantická zřícenina na soutoku Křemžského potoka a Vltavy

Na Dolní Moravě se v prosinci 2015 otevřela nová stavba, která návštěvníkům umožní projít se v korunách stromů s jedinečným výhledem na horské masivy v okolí. Svým tvarem má připomínat let nočního motýla. „Stezku v oblacích“ najdete poblíž horní stanice lanovky Sněžník ve výšce 1 116 metrů.

Přírodní sáňkařská dráha Černá Studnice – Smržovka

Na čtyřkilometrovou přírodní sáňkařskou dráhu se můžete vydat v Jizerských horách. Vede lesy a po obecních cestách od rozhledny Černá Studnice až dolů do Smržovky.

Unikátní spirálová rozhledna v Kobylí na Kobylím vrchu

V Kobylí na Břeclavsku objevíte krásnou rozhlednu. Unikátní je především svým tvarem a tím, že je přístupná i pro vozíčkáře. Stavba byla postavena roku 2018. Rozhledna vysoká 7,5 metru stojí na nejvyšším bodě v obci, a to Kobylím vrchu, kterému místní říkají Homole, ve výšce 334 metrů nad mořem.

Pohádková stezka v lesích u Hradce Králové

Vydejte se s dětmi na pohádkové putování královéhradeckými lesy. Potkáte zde draka Větvičku, borůvkovou vílu a další postavičky vyřezávané ze dřeva. K tomu se dozvíte spoustu zajímavých věcí o stromech, zvěři a lesním hospodářství.

Středobrdská magistrála – na běžkách Brdami

Středobrdská magistrála, kterou udržuje během zimy několik místních nadšenců, začíná v Zaječově a končí u Příbrami. Základní varianta je dlouhá 23 kilometrů a vede přes Orlov, Obecnické sedlo, vrchol Velkého Toku, bývalou hájovnu Carvánka či vodní nádrž Palmovka.

Lesní areál Hájemství u Dvora Králové nad Labem

Lesní areál v osadě Hájemství je určen všem milovníkům přírody. Nachází se zde řada dřevěných soch, keltský stromový kalendář, model Krkonoš, cestu dřeva nebo hřbitov odpadků. V areálu začíná naučná stezka Lesem království, která končí u přehrady Les království.

Pohádková stezka Po stopách Popelky na Švihově

Pohádkovou stezku po stopách nejslavnější pohádkové postavy Popelky, naleznete nedaleko hradu Švihova. Stezka vás zavede například do sadu, kde Popelka chovala svou sovu Rozárku nebo k rybníku, do kterého se i s kočárem převrhla zlá macecha s Dorou.

Barevné ledopády Pulčínských skal

Přírodní sáňkařská dráha Černá Studnice - Smržovka

Ledový poklad v podobě několikametrových oranžových ledopádů, můžete objevit v Javorníkách. Přírodní útvar je současně také botanickou raritou – led totiž obarvuje sněžná řasa.

Brtnické ledopády – barevný zázrak Českého Švýcarska

Pokud vás láká dobrodružství v zimní krajině a neodradí vás prodírání se sněhovými závějemi, vyrazte k unikátním ledopádům nedaleko obce Brtníky. Čeká vás tu opravdový zážitek v podobě barevných kaskád z ledu, které v jiném ročním období neuvidíte.

Naučná stezka Kladskými rašeliništi

Naučná stezka Kladská seznamuje s historií osady Kladská, faunou a flórou Slavkovského lesa a přírodní rezervace Kladské rašeliny. Na trase dlouhé 9 km se seznámíte s místní faunou i flórou jak na vlastní oči.

Černohorská sáňkařská cesta

Sáňkařská cesta z Černé hory po Zvonkové cestě do Janských Lázní vede místy, kudy se jezdilo na rohačkách již před 100 lety. Užijete si krásnou jízdu úbočím Černé hory nad Klausovým dolem na cestě dlouhé 3 500 m s převýšením 560 m.

Obora svatý Linhart v Karlových Varech s visutými můstky

Obora sv. Linhart, která se rozkládá na ploše téměř 70 hektarů, kromě klasické pozorovatelny nabízí i ojedinělý pohled na zvířata a krajinu, a to shora. K tomu účelu slouží soustava můstků, která místy vyvede stezku až do šestimetrové výšky.

„>  „>  „>  „>  „>  „>  „>  „>  „> 

© Seznam.cz, a.s., 2021 a dalšíZobrazit mapuKultura

21 turistických novinek, které vám v roce 2021 nesmí uniknout!

Vydáno 19. ledna 2021I když byl minulý rok velmi náročný, podařilo se dokončit řadu dlouhodobých rekonstrukcí, vytvořit nové expozice a připravit pro budoucí návštěvníky řadu dalších zajímavostí. Co si tedy zapsat do diářů a kam se letos vypravit? Přehled toho nejlepšího, co nás v roce 2021 čeká vám přináší Kudy z nudy.5/5 (4 hodnocení)

1. Otevření Severočeského muzea v Liberci

severočeské muzeum liberecSeveročeské muzeum v Liberci prošlo bezmála tříletou rekonstrukcí. Zatím je otevřeno jen virtuálně. Návštěvníkům se jeho prostory, které získaly moderní vzhled, otevřou pravděpodobně v únoru 2021. Těšit se můžete na zbrusu nové expozice uměleckých řemesel a průmyslu, kterým bude vyhrazeno celé jedno patro muzea. Nahlédnete tak do jednotlivých historických období, od starověku, přes středověk, renesanci a baroko až po současnost.

V přízemí bude nově k vidění instalovaný depozitář, aby mohli návštěvníci nahlédnout i do prostor, kam se běžně není možné dostat. Budou zde vystaveny předměty z různých fondů, například skla či uměleckého kovářství, a to formou depozitárního uložení, aby si návštěvníci udělali představu, jak to v něm vypadá.

Severočeské muzeum bylo založeno v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Vstupní schodiště nově střeží bronzové sochy lva a lvice z dílny známého českého výtvarníka Jaroslava Róny. Není to však žádná převratná novinka – se lvy se počítalo už v původním projektu z 19. století.


2. Královská mincovna v Kutné Hoře aneb centrální banka středověku

vlašský dvůrVlašský dvůr v Kutné Hoře proslavila ražba legendárních pražských grošů. Atmosféru středověku nyní do detailů přibližuje zcela nová expozice s názvem Královská mincovnaVlašský dvůr se dočkal rozsáhlé renovace expozice po dlouhých 13 letech!

Hlavním cílem expozice je vyprávět poutavý příběh dějin Vlašského dvora, který se dá bez nadsázky nazvat „českou centrální bankou středověku“. Expozice je rozdělena na tři tematické okruhy: dějiny stavby, proces výroby mince a Pražský groš. Zapomeňte však na zaprášené skleněné vitríny! Expozice plně využívá moderních vizuálních prostředků a technologií, jako je velkoplošná obrazovka nebo LED diodové osvětlení a svým konceptem si nezadá s nejmodernějšími muzejními expozicemi v Evropě.


3. Hrad Strakonice a maltézští rytíři

hrad strakoniceGenerální rekonstrukci dokončuje hrad StrakoniceMuzeum středního Pootaví. Naprostým unikátem bude nová expozice řádu maltézských rytířů, která vznikla v prostorách bývalé komendy maltézského řádu a její zkušební provoz začne již od února 2021. Komenda řádu sloužila od roku 1243 až do roku 1925.

V nových expozicích nebude chybět ani největší sbírka dud ve střední Evropě nebo výstavy motocyklů zbraní. Mezi další novinky bude patřit expozice textilnictví a průmyslová výroba značky ČZ. Své místo bude mít na strakonickém hradě také tradice loutkového divadla. Prvním návštěvníkům se otevře nejspíše v červenci 2021.

4. Hrad Helfštýn je jako nový

nový hrad HelfštýnHrad Helfštýn letos otevře již 6. března 2021. Milovníci hradní architektury budou moci obdivovat zcela zrekonstruované interiéry, včetně hradního paláce, jehož rekonstrukce po tři sezóny omezovala provoz hradu.

Po dvou stoletích chátrání, desítkách let hledání cesty záchrany a třech letech stavebních prací nabídne hradní palác z ochozu unikátní výhled do údolí Moravské brány. Po dvě staletí nebylo torzo paláce zastřešeno, což už ale neplatí. Palác se dočkal proskleného zastřešení, a navíc i několika schodišť a můstků, které propojily místa, kam lidská noha nevkročila po celá staletí. Těšit se můžete opět i na expozice uměleckého kovářství archeologické artefakty pocházející z výzkumu z minulých let, ale i kamenicko-sochařské články jako žebra, konzoly nebo svorníky.

5. Do Adršpašských skal už pouze s rezervací

Skalní město AdršpachOd dubna 2021 již nebude možné jen tak přijet na výlet do skalního města v Adršpachu. Městečko v klínu skal doufá, že tím zabrání přílišné návštěvnosti skal a přetížení silnic v okolí skalního města. Rezervace bude dostupná na oficiálním webu skalního města, zatím je rezervační systém ve fázi vývoje. Díky němu ale bude možné v budoucnu zakoupit vstupné do skal a získat i parkovací místo na konkrétní časové období.

Turisté se do skal vypravují od 18. století – tehdy několikadenní požár zničil okolní bujnou vegetaci a vynikla tak krása skvostných pískovcových útvarů. Od této doby tu začaly vznikat turistické stezky a horolezci postupně dobývali jeden skalní útvar za druhým. Z 18. století pochází také většina pojmenování místních skalisek. Mezi nejznámější patří Milenci, Starosta a Starostová, Homole cukru, Krakonošova lenoška, Džbán nebo Sloní náměstí.

6. Nové muzeum Svět Škodovek v Mrači

ŠkodovkaAutomuzeum Svět Škodovek mezi Mračí a Čerčany v Posázaví se otevře příznivcům automobilové techniky na jaře 2021. Naleznete zde prototypy závodních i užitkových vozů této oblíbené české značky, jde o největší ucelenou soukromou sbírku sportovních škodovek na světě!

V areálu muzea nahlédnete také do staré učebny autoškoly s kompletním stimulátorovým vybavením a mnoha dobovými pomůckami. Muzeum se také zabývá historií dopravního značení v Československu. Součástí areálu by měl být do budoucna také závodní okruh.


7. Zámek Vimperk pozve do muzea i na klasickou prohlídku

zámek vimperkZámek ve Vimperku prochází zevrubnou rekonstrukcí. Nově nabídne svým návštěvníkům muzejní expoziceMuzea Vimperska i klasickou prohlídkovou trasu zámeckými interiéry, které vyzdobí i vzácné vlámské tapiserie ze 17. století.

Návštěvníci se mohou těšit také na opravené nádvorní fasády i zcela nové návštěvnické zázemí. Zámecká prohlídková trasa bude ozvláštněna zrestaurovaným záklopovým stropem ze 17. století. Poprvé se na ni mohou milovníci památek vydat 1. května 2021.


8. Dokončení oprav barokního Clam–Gallasova paláce v Praze

clam-gallasův palácNa Starém Městě pražském probíhá generální rekonstrukce barokního Clam–Gallasova paláce. Vrcholně barokní podobu paláce vytvořil stavitel Tomáš Haffenecker podle návrhu vídeňského dvorního architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu pro hraběte Jana Václava Gallase. Podle odborníků jde o jeden z nejlépe dochovaných šlechtických městských paláců na světě
Celková proměna paláce má být dokončena do konce roku 2021. V historicky cenné budově by měly vzniknout restaurace, vinárna i výstavní prostory. Plocha nádvoří, spolu s interiéry paláce, umožní konání nejrůznějších kulturních a společenských akcí, koncerty, divadelní stagiony apod.

9. Zpřístupnění katedrály svatého Bartoloměje v Plzni

chrám sv. BartolomějeKatedrála sv. Bartoloměje s nejvyšší kostelní věží u nás bezpochyby patří k nejobdivovanějším dominantám západočeské metropole2. června letošního roku se gotický klenot opět otevře veřejnosti po náročné revitalizaci, a to i s novou půdní expozicí nad katedrálou, která je součástí vstupu na věž.

Věřící i turisté, kteří do katedrály po opravě přijdou, zaznamenají hlavně nové osvětlení, vyhřívané lavice, sociální zázemí a nově přístupné podkroví. V tomto prostoru, odkud budou moci lidé nahlédnout do gotického krovu, bude umístěna nová expozice o historii katedrály a historii zvonů.

10. Zámek Telč pootevře své brány

Zámek TelčTaké na zámku v Telči probíhá dlouhodobá rekonstrukce. Letos by se ale měla památka částečně otevřít. Návštěvníci by tak mohli spatřit novou expozici v 15 místnostech zámku, která je seznámí s místní historií a dovolí nahlédnout do kaple Všech svatých s náhrobky „otce Telče“ Zachariáše z Hradce a jeho první ženy Kateřiny z Valdštejna.

Trasa A nadále zůstává v péči restaurátorů, pokud to situace dovolí, telčští průvodci vás provedou trasou B, která ukazuje byt posledního majitele. Otevřít by se měla k 1. květnu2021.

11. Větrný mlýn na Kanciborku v Třebíči ožije

Větrný mlýn na Kanciborku_město TřebíčTřebíči se od jara 2021 otevře po opravě velmi zajímavá památka, kterou je větrný mlýn na Kanciborku. Starodávný větrný mlýn holandského typu pochází z roku 1836. Byl postaven v pro potřeby Budischowského závodu a mlela se v něm smrková i borová kůra na takzvané tříslo – to pak sloužilo koželuhům k čištění kůží.

Od jara bude na větrníku možnost prohlídky. V přízemí vznikne expozice koželužství s ukázkou mletítřísla a v prvním patře bude možné nahlédnout do nouzového bytu, který zde býval v letech 1929 až 1977.


12. Muzeum keramiky v Bechyni

muzeum keramikyMezinárodní muzeum keramiky bude nově umístěno v bývalém domě služeb v Bechyni. Nově bude v provozu po celý rok, návštěvníci zde naleznou menší stálou expozici keramiky.

Muzeum bude prostory využívat i pro krátkodobé expozice, které mají v budoucnu hostit třeba i výstavy designu, malby, soch nebo grafiky. První návštěvníci si prohlédnou nové expozice v září 2021.

13. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře dokončí opravy

Poutní kostel ŽďárObnova národní kulturní památky zapsané na Seznam UNESCO – poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře probíhá od roku 2018. Restaurátoři se zaměřují na obnovu exteriéru (fasáda, okna) i na interiéru památky (omítky, štuková výzdoba, mobiliář…).

Součástí projektu je i obnova poutní louky přiléhající ke kostelu. Místo se tak začíná měnit v poutní louku, čímž se navrací ke svému původnímu účelu. Práce by měly být hotové v průběhu letošního roku.

14. Nové muzeum náklaďáků Tatra v Kopřivnici

Slovenský Strelačervnu 2021 se otevře zcela nové Muzeum automobilů Tatra v Kopřivnici. Vzniká v hale bývalé slévárny na okraji továrního areálu Tatry. Kopřivnická automobilka má pro novou expozici připraveno sedmdesát veteránů či první vůz, který jel dakarskou rallye. Nová expozice se tematicky se zaměří především na nákladní vozy.
 Nový domov tu najde i vlak Slovenská strela, která dlouhou dobu stála před muzeem a dva poslední roky byla v rekonstrukci. Obnovený vůz bude také občas také jezdit v rámci takzvaných nostalgických jízd.


15. Rozhledna Cvilín v Krnově prokoukne

rozhledna cvilín: zdroj_ Info KrnovDo poloviny roku 2021 potrvá obnova cvilínské rozhledny. Kromě základů jsou dalšími problematickými místy venkovní přístupový ochoz včetně schodiště, betonové římsy, balkon, ztužovací ocelové pásy, střecha, vnitřní schodiště a zejména vyhlídková terasa, jejíž zděné zábradlí s cimbuřím není stabilní.

Dvacet osm metrů vysoká rozhledna na Cvilíně byla postavena v letech 1902 až 1903 podle projektu architekta Ernsta Latzela z iniciativy Moravskoslezského horského spolku a za velké finanční podpory knížete Jana II. z Lichtenštejna.

16. Na Pernštejně se otevře Vrchnostenská zahrada

PernštejnHrad Pernštejn patří mezi naše nejzachovalejší a nejznámější památky, avšak málokdo zná zdejší komplex pernštejnských zahrad pod jeho hradbami. Ty v roce 2020 prošly komplexní revitalizací a v sezóně 2021 se konečně otevřou turistům.

Okrasná zahrada získala svou původní podobu z počátku 19. století, kdy patřila mezi patnáct nejvýznamnějších zahrad na Moravě a ve Slezsku. Nový prohlídkový okruh zahradou nabídne návštěvníkům možnost samostatné nebo komentované prohlídky, ale také klidovou zónu a procházky různé náročnosti včetně části přístupné návštěvníkům s omezenou mobilitou. V původně užitkové části zahrady bude umístěna expozice prezentující obnovené dílo zahradního umění se zaměřením na smyslové vnímání zahrady včetně jejího haptického modelu. Ke zlepšení standardu poskytovaných služeb přispěje i nová, na terase umístěná venkovní kavárna s vyhlídkou.

17. Vzkříšení dřevěného kostela v Gutech

kostel guty_zdroj npúŠikovným tesařům se podařilo dokončit repliku vyhořelého kostela v Třinci-Gutech. Kostel z 16. století shořel v roce 2017, když oheň úmyslně založili tři mladíci. V letních měsících roku 2020 se podařilo dokončit hrubou stavbu, od září pokračovaly práce na interiérech. Cílem všech zúčastněných bylo vytvořit takový mobiliář, který odpovídá tomu původnímu.

Znovu postavený kostel bude dokončený do května 2021, vysvěcení stavby a první bohoslužba by se měla konat dne 23. 5. 2021. Kostel bude oproti minulým letům dobře požárně zabezpečen, aby se neštěstí nemohlo opakovat.

18. Otevření pevnosti Dobrošov

Pevnost DobrošovV květnu roku 2018 začala plánovaná rekonstrukce pevnosti Dobrošov na Náchodsku. Opravy, které potrvají do června 2021 zahrnují tři podzemní sály, schodiště a výtah. Výletníci asi nejvíce ocení nové návštěvnické centrum, které nabídne přednáškový sál, občerstvení i sociální zázemí. Hotovo by mělo být do podzimu 2021.

Dobrošovská pevnost se začala stavět v září 1937, aby společně s dalším pohraničním opevněním chránila republiku proti nacistickému Německu. Do uzavření Mnichovské dohody o odstoupení pohraničních území Československa Německu v září 1938 ale pevnost nebyla dokončena.

19. Nové krypty a sklepení v klatovských katakombách

katakomby klatovyKlatovské katakomby chystají další novinky ve svých expozicích. Návštěvnická trasa se rozroste o dosud nevyužívané sklepy. Součástí prohlídek po dokončení rekonstrukce nově budou i krypty směrem k Divadelní ulici. Návštěvníci si prohlédnou nové exponáty i ostatky, které dosud nebyly vystavené. Nová expozice by měla být hotová do letní sezóny 2021.

Příprava nového prohlídkového okruhu nijak nezasáhne do běžného provozu katakomb, hlavní expozice zůstane nadále přístupná. Otevře se opět, jakmile to dovolí vládní opatření.

20. Pernštejnská rezidence na pardubickém zámku

Zámek PardubiceZámek Pardubice je stále v rekonstrukci, i když návštěvníkům zůstávají přístupné expozice archeologie, historická expozice Pardubice – příběh města a expozice skla. K těmto novým výstavám přibyde během roku 2021 další, která rozsáhlou obnovu završí.

Expozice s názvem Pernštejnská rezidence – nejstarší renesance v Čechách se začne budovat hned poté, co zámek na konci dubna 2021 opustí stavbaři. Její součástí budou například „mluvící obrazy“ Pernštejnů, které ožijí v přítomnosti návštěvníků, nebo animace stavebně historického vývoje pardubického zámku včetně 3D modelů. Expozice, která zároveň připomene 500. výročí Viléma z Pernštejna, by měla být hotova do konce roku 2021.

21. Novinky z Krkonošských hřebenů: Petrovka a nouzové přístřešky

útulny KrkonošeNa krkonošských hřebenech čekají letos návštěvníky nové stavby. Konkrétně se jedná o několik let restaurovanou Petrovu boudu, kterou se podařilo dokončit v květnu 2020, ale zatím se kvůli vládním nařízením nemohla otevřít návštěvníkům. Zčásti bude sloužit firemní rekreaci společnosti Unicorn, přístupná bude ale i veřejnosti, a to včetně ubytování.

Druhou novinkou jsou originální nouzové přístřešky, které pomohou přečkat v nouzi špatné počasí. Šest přístřešků měli za úkol vytvořit a zrealizovat studenti architektury z ČVUT. Jejich nápadité výtvory potkáte například u Bílého Labe, pod Dvoračkami, na Rýchorském kříži nebo soutoku řeky Mumlavy s Lubošskou bystřinou.

Další novinky, na které se letos můžete těšit

  • skokanské můstky harrachovHarrachově se podařilo po letech chátrání obnovit skokanské můstky K40, K70 a K90! Nyní můstky opět slouží českým reprezentantům.
  • Z rybích sádek na Bečově postupně vzniká jedna z největších vodních zahrad v republice. Rozšíří areál tamní botanické zahrady a poslouží i jako zásobárna rostlin mizejících z českých vod.
  • Klášterní zahrady v Emauzích se letos dočkají obnovy. V jižní zahrad mezi ulicemi Pod Slovany, Trojickou a Vyšehradskou, jsou drobné dřevěné stavby, které by měly být využity jako návštěvnické zázemí, vzniknout by tu měla i nová kavárna.
  • Na jaře 2021 se turistům otevře nová trasa Ludvíkovským skalním městem v Jeseníkách.
  • Další zajímavou novinkou bude dokončení rekonstrukce chaloupky Maxe Švabinského.
  • Po rozsáhlých opravách se otevře návštěvníkům v letošní sezóně klášter Osek. Restaurátoři vrátili budově někdejší lesk vysoce hodnotného barokního interiéru s vynikající malířskou a štukatérskou výzdobou.

Petrova bouda ve Špindlerově Mlýně

Petrova bouda leží na hřebenu Krkonoš u státní hranice s Polskem. První zmínka je z roku 1790, kdy na současném místě stávala letní chata. Osud boudy zpečetil požár, který vypukl 31. července 2011. V současné době je na hřebenech postavená nová Petrovka, otevřít by se měla v průběhu roku 2021.

Zámek Pardubice – perla města perníku

V zámku je umístěno Východočeské muzeum se stálou expozicí zbraní, pohlednic a rozsáhlou sbírkou českého skla. Za prohlídku určitě stojí raně renesanční sály s unikátními nástěnnými malbami. Dodnes se dochovalo původní opevnění s dělovými rondely.

Katakomby Klatovy – tajemství ukryté pod jezuitským kostelem

V Klatovech najdete raritu evropského charakteru – krypty pod klatovským jezuitským kostelem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignácovi, dnes známé jako klatovské katakomby. Podle plánů stavitelů se staly pohřebištěm příslušníků jezuitského řádu, šlechty, vojska i měšťanů.

Pevnost Dobrošov u Náchoda – z důvodu rekonstrukce zavřeno

Rozestavěná dělostřelecká tvrz Dobrošov nedaleko Náchoda ve východních Čechách byla součástí Československého pohraničního opevnění z let 1935-1938. Tvrz měla palbou krýt náchodské údolí. Z důvodu rozsáhlé rekonstrukce je v letech 2019 – 2021 zavřeno.

Dřevěný kostelík v Gutech

V Gutech, městské části města Třince, stával dřevěný katolický kostel Božího těla z roku 1563 s katolickým hřbitovem. V noci z 1. na 2. srpna 2017 kostelík zničil požár. Od jara do podzimu 2020 se na místě shořelého kostelíka stavěla přesná replika. Dokončení všech prací je plánováno na květen 2021.

Vrchnostenská zahrada na hradě Pernštejn

Hrad Pernštejn patří mezi naše nejzachovalejší a nejznámější památky, avšak málokdo zná zdejší komplex pernštejnských zahrad pod jeho hradbami. Ty prošly komplexní revitalizací a od roku 2021 se otevřou veřejnosti.

Rozhledna Cvilín u Krnova

Rozhledna je v roce 2021 stále uzavřena z důvodu rekonstrukce.

Zelená hora – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou je národní kulturní památka zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO. Byl postaven na začátku 20. let 18. století a je nepochybně nejosobitějším dílem J. B. Santiniho Aichla.

Mezinárodní muzeum keramiky v Bechyni

Mezinárodní muzeum keramiky bude od září 2021 umístěno v bývalém domě služeb v Bechyni. Do té doby probíhá náročná rekonstrukce. Nová pobočka AJG v Bechyni bude mít celoroční provoz

Větrný mlýn na Kanciborku v Třebíči

Starý mlýn na mletí třísla stojí ve čtvrti Stařečka. Byl postaven v roce 1836 pro potřeby Budischowského závodů a mlela se v něm smrková i borová kůra na takzvané tříslo. Od jara 2021 se poprvé otevře turistům.

Zámek Telč – klenot moravské renesance

Navštivte renesanční zámek v Telči, kde se natáčela celá řada pohádek. Nejznámější je bezesporu Pyšná princezna. Telčský zámek patří mezi klenoty moravské renesanční architektury.

Clam-Gallasův palác v Praze

Mohutná budova Clam-Gallasova paláce v Husově ulici na Starém Městě pražském leží na křižovatce důležité středověké spojnice Pražského hradu s centrem Starého Města, zvané též Královská cesta, a prastaré komunikace vedoucí k Vyšehradu.

Státní zámek Vimperk

Státní zámek Vimperk je památkovým objektem, který prochází rozsáhlou obnovou. Od sezóny 2021 bude turistům zpřístupněn jak okruh Dolní zámek, tak i okruh Horním zámkem, kde bude instalována nová prohlídková trasa, a expozice Muzea Vimperska.

Skalní město Adršpach – největší skalní město v České republice

Broumovský výběžek nabízí skvělé příležitosti k trávení aktivní dovolené. Adršpašsko-teplické skály jsou největším a nejdivočejším skalním městem Střední Evropy, které fascinuje turisty a vandrovníky už od 18. století.

Strakonický hrad

Celá staletí stojí na kamenném ostrohu nad soutokem Otavy s Volyňkou ve Strakonicích středověký hrad. Mohutný komplex s gotickou věží Rumpál je dnes národní kulturní památkou a tvoří nezaměnitelnou dominantu Strakonic.

Severočeské muzeum v Liberci

Severočeské muzeum v Liberci prošlo mezi lety 2018 až 2020 nákladnou rekonstrukcí. Návštěvníkům se jeho zrekonstruované prostory, a nové moderní expozice otevřou v únoru 2021.

Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni

Dominantou náměstí Republiky v Plzni je zcela určitě katedrála sv. Bartoloměje. Chrám je zřetelný již z dálky se svou téměř 103 m vysokou věží. Klenotem chrámu je Šternberská kaple z první poloviny 16. století, která sloužila jako rodinná hrobka.

Hrad Helfštýn nabízí návštěvníkům poučení i zábavu

Hrad Helfštýn je od Lipníka nad Bečvou vzdálen pouhé 4 km. Je přirozeným kulturním centrem regionu a známým místem mezinárodních setkání uměleckých kovářů „Hefaiston“ se stálou expozicí. Po dlouhé rekonstrukci je hrad s torzem renesančního hradního paláce opět zpřístupněn.

Automuzeum Svět Škodovek v Mrači

Automuzeum Svět Škodovek se zabývá všemi vozy značky Škoda. Naleznete zde prototypy závodních i užitkových vozů této oblíbené české značky, jde o největší ucelenou soukromou sbírku sportovních škodovek na světě. Veřejnosti se otevře na jaře 2021.

Nouzové útulny v Krkonoších

Nouzové přístřešky slouží v horách při nepřízni počasí zbloudilým turistům, kteří se nestihli schovat před bouřkou, vánicí, větrem nebo deštěm, jako úkryt na pár hodin nebo i přes noc. V Krkonoších jich najdete šest, většinou v blízkosti křižovatek turistických cest.

Vlašský dvůr v Kutné Hoře – nahlédněte do královské mincovny

Jestlipak víte, co to byla „gysárna“, uhádnete, co se asi dělalo v „prenárně“, kdo to byl „prubíř“? Odpovědi na všechny tyto otázky se dozvíte v nové expozici „Královská mincovna“ v kutnohorském Vlašském dvoře.

Technické muzeum Tatra v Kopřivnici

Technické muzeum Tatra dokumentuje a chrání obraz zrození a historického vývoje prvních dopravních prostředků v tehdejším Rakousko-Uhersku. Právě tady si uvědomíte, že dnes si život bez aut už ani nedokážeme představit.

Motorový železniční vůz Slovenská strela v Kopřivnici

Slovenská strela je unikátní železniční motorový vůz, jediná movitá národní kulturní památka v Moravskoslezském kraji. V současné době probíhá generální oprava, která potrvá až do roku 2020.

Muzeum středního Pootaví Strakonice

Muzeum založené v roce 1894 spravuje stálé expozice v prostorách strakonického hradu a od roku 2008 také unikátní areál Vodního mlýna v Hoslovicích. V současné době prochází muzeum rozsáhlou rekonstrukcí. Otevřeny jsou jen aktuální výstavy, černá kuchyně a vyhlídková věž Rumpál.

Vaření s levandulí i bez ní, levandulové dezerty, nápoje a spousta dalších produktů…

Kouzelné a levandulí provoněné místo, které nemá nikde na světě obdoby. Nachází se přímo na náměstí v Úsově hned pod úžasným Úsovským zámkem. Vybere si zde každý, venku je stylová předzahrádka a pro vaše ratolesti je připraven dětský koutek.Výdejní okénko funguje.

Tel 604 744 534 Bistro Usov

Římskokatolická farnost Úsov

farní kostel

Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání

Římskokatolická farnost Úsov
farní kostel
Základní údaje
DěkanátZábřeh
Diecézearcidiecéze olomoucká
Provinciemoravská
Administrátor excurrendoR. D. Mgr. Petr Souček
Území farnosti
ÚsovKlopinaPoliceStavenice
Kontakt
AdresaZámecká 95 789 73 Úsov
E-mailfausov@ado.cz
Rejstřík evidovaných právnických osob
Databáze Ministerstva kultury České republiky
Údaje v infoboxu aktuální k 05/2017
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Římskokatolická farnost Úsov je územní společenství římských katolíků v děkanátu Zábřeh s farním kostelem svatého Jiljí.

Obsah

Historie farnosti[editovat | editovat zdroj]

Již ve 14. století byla v Úsově mýtná stanice a pod hradem vzniklo městečko s kostelem sv. Jiljí. Současný kostel byl postaven roku 1726 na místě původního chrámu.

Duchovní správci[editovat | editovat zdroj]

Administrátorem excurrendo byl k prosinci 2016 R. D. Mgr. Ing. Petr Šimara. Toho od července 2017 vystřídal R. D. Mgr. Petr Souček.

Bohoslužby[editovat | editovat zdroj]

KostelMístoBohoslužba (den)HodinaPoznámka
svatého MikulášePolicesobota 1x za 14 dní16.00 v zimě
16.30 v létě
filiální kostel
svatého JiljíÚsovneděle
středa
8.00
16.00 (zimní čas)/16.30 (letní čas)
farní kostel

Sto kilometrů chutí. Nová cyklotrasa zavede za lahůdkami Olomouckého kraje

Stále oblíbenější gastroturistika vedoucí po místech, kde vznikají oblíbené pochoutky, dostane v Olomouckém kraji zatím největší atrakci. Půjde o cyklotrasu Ochutnej Moravu na kole, sto kilometrů dlouhý okruh na pomezí Šumperska a Olomoucka, který nabídne celkem třináct zastávek, na nichž turisté najdou nejrůznější místní speciality.

ilustrační snímek

„Máme už video, chystáme mapu, herní kupon či magnetku. Cyklotrasa bude mít také své internetové stránky, kde budou další možné cíle či zajímavosti a rovněž možnosti ubytování, protože trasu bude dobré rozdělit na dva až tři dny,“ nastínila manažerka Mikroregionu Mohelnicko Jitka Macháčková s tím, že součástí projektu bude i vybudování nabíjecí stanice elektrokol v Úsově.

S nápadem, jak propojit místní producenty, přišli majitel Levandulového statku v Bezděkově Lukáš Drlík a majitel zábřežské rodinné konzervárny Olin Bezchleba.

„Inspirací byly vinařské trasy na jižní Moravě nebo polabské stezky. Protože tady nemáme víno ani dlouhou řeku, podél které se dá jet desítky kilometrů, tak jsem si řekl, že by bylo dobré propojit různé gastronomické cíle napříč regionem,“ shrnul Drlík, který celou trasu několikrát projel.

„Snažil jsem se maximálně využít cyklostezek, aby se trasa vyhnula pokud možno automobilové dopravě. Myslím, že se to z velké části podařilo,“ míní.

Na trasu se podle svých slov díval pohledem turisty. „Nabízí atraktivní okruh, kde nejde jenom o pochutiny, ale taky o spoustu dalších atrakcí, památek a turistických zajímavostí. K tomu vede nádhernou přírodou,“ popisuje.

Po cestě lze ochutnat džemy, uzené, müsli tyčinky i tvarůžky

Cyklotrasa začíná v Zábřehu, kde je také možné půjčit si kolo. Nedaleko je první cíl, rodinná konzervárna Olina Bezchleby Via Delicia, kde vyrábí paštiky, džemy a různé masové i ovocné či zeleninové speciality. Tuto zastávku lze nicméně na začátku vynechat a zařadit ji až na konec cyklotrasy.

Ze Zábřehu každopádně pojedou turisté do Leštiny, kde bude přichystána ochutnávka Krušova uzeného masa, dalším cílem je Brníčko s Ofčím statkem manželů Hrdličkových vyrábějících ovčí sýry. Atmosféru francouzské Provence proslulé obrovskými levandulovými poli pak cyklisté mohou zažít při návštěvě Levandulového statku v Bezděkově.

Mapa chystané stokilometrové gastroturistické cyklotrasy, která povede na rozhraní Šumperska a Olomoucka. Pro zvětšení klikněte.

Dál vede cyklotrasa do společnosti Úsovsko v Klopině, kde už řadu let vyrábějí ovocné müsli tyčinky, poté následuje zastávka v Troubelicích v tamní výrobně čokolády a poté dvě farmy s vlastní produkcí – Holubice u Medlova a Doubravský dvůr v Července.

„Myslím, že cyklotrasa pomůže návštěvníkům zorientovat se ve velké části regionu. Je vidět, že se dá připravit ucelený, propracovaný turistický projekt, který by měl přitáhnout lidi,“ hodnotí nápad

Mohelnici s Mírovem propojí cyklostezka - Šumperský a jesenický deník

spolumajitel Doubravského dvora Václav Osička.

Trasa láká i na památky nebo koupání

Nejnabitější program je pro cykloturisty připraven v Lošticích, kde jsou hned tři zastávky. Mohou zde navštívit Muzeum Olomouckých tvarůžků, proslulou Tvarůžkovou cukrárnu nebo neméně vyhlášenou Kavárnu a galerii U Lišky Bystroušky, kde si vedle dalších specialit mohou dát i tvarůžkovou zmrzlinu.

„Lidé tady mohou trávit volný čas na kole, navštívit řadu cílů a k tomu se občerstvit u místních výrobců potravin a pochutin. Myslím, že je to ideální kombinace všeho,“ pochvaluje si šéfka Tvarůžkové cukrárny Blanka Poštulková.

Za městem čeká výletníky areál spolku Ryzáček, který se zabývá hipoterapií a hiporehabilitací, s nabídkou zábavy pro děti i dospělé. Před koncem trasy pak ještě zbývá v Pobučí poblíž Zábřehu Kozí JZD s různými specialitami z kozího mléka.

Odborníci na cestovní ruch nový projekt chválí. „Je to ucelená nabídka v oblasti gastroturistiky s řadou dalších cílů, ať už historických památek, nebo atraktivních možností koupání. Rozhodně je to krok správným směrem. Věřím, že cyklotrasa bude velkým tahákem na turisty,“ okomentovala ředitelka Sdružení cestovního ruchu střední Morava Djamila Bekhedda.

Zdroj: https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/olomoucky-kraj-cyklotrasa-gastroturistika-ochutnej-moravu-na-kole-tvaruzky.A200226_535690_olomouc-zpravy_stk

Cyklotrasa :Úsov – Troubelice

Horní Pomoraví a Hanušovická vrchovina

Popis cyklotrasy : Cyklotrasa Úsov – Troubelice.
Náročnost: Lehká
Kolo:Silniční

Výškový profil cyklotrasy

Statistika cyklotrasy

Délka trasy12.2 km
Úseky cesty typu „Silnice III.třídy/MK“12.2 km (100 %)
Stoupání v úsecích6.7 km (55 %)
Klesání v úsecích5.5 km (45 %)
Maximální výška393 m n.m. („Lipinka,Veleboř“)
Minimální výška255 m n.m. („Troubelice“)
Převýšení138 m
Celkem vystoupeno výškových metrů113 m (sklon 1.7 %)
Celkem sestoupeno výškových metrů138 m (sklon 2.5 %)
Maximální sklon do kopce2.9 % (1.9 km v úseku Veleboř -> Veleboř,Lipinka)
Maximální sklon z kopce3.3 % (3 km v úseku Lipinka -> Lipinka,Nová Hradečná)

Reklama

Mapa cyklotrasy

Úsov - Troubelice - Výškový profil

Itinerář cyklotrasy

Úsov, Obec

Zámecká restaurace a penzion Úsov

Zámecká restaurace

Vážení zákazníci,
dovolujeme si vás přivítat na internetových stránkách Zámecké restaurace, která nabízí výběr specialit, jak kuchyňských, tak nápojových, které najdete v jídelním a nápojovém lístku. Dále jsme pro vás vytvořili malou fotogalerii, na které můžete vidět interiér restaurace. Prostory restaurace jsou vyhrazeny pro nekuřáky.

Náš šéfkuchař sestavil nabídku specialit od jednoduchých pokrmů, až po složité speciality, které pro vás připravujeme vždy s vysokým nasazením a láskou. Dále pro vás nabízíme speciality pro různé druhy oslav a akcí za přijatelné ceny.

Kapacita restaurace je 70 míst, v létě můžete využít venkovní terasu s příjemným posezením a výhledem na zámek, zde je kapacita 50 míst. V restauraci jsme schopni pro vás připravit jakoukoli akci, oslavu, svatbu, maturitní večírek, ples, raut a další druhy společenských akcí dle vašeho přání. Možnost objednání živé hudby.

Bližší informace vám rádi sdělíme na tel. 731 529 375, na emailu zamecka.restaurace.usov@seznam.cz, nebo přímo v restauraci na adrese:

Zámecká restaurace

Zámecká 213

789 73  ÚSOV

Těšíme se na vaši návštěvu.

Zámecká restaurace

ÚSOV

Olomoucký kraj, okres ŠumperkPočet obyvatel: 1 159Zobrazit na mapě.

Město Úsov se rozprostírá 8 km severovýchodně od Mohelnice. Město spravuje místní část Bezděkov u Úsov

ZÁMEK ÚSOV
Olomoucký kraj, okres Šumperk
Zobrazit na mapě.
Úsov je hrad přestavěný na zámek ve stejnojmenném městě v okrese Šumperk. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

MÍSTOPISNÝ PRŮVODCE
 
 






Kliknutím do mapy vyberte obec


 
Místopisný seznam obcí České republiky
Server Místopisy.cz Vám přináší ucelené informace o všech městech a obcích v České republice, kterých je v současné době 6 258. Jednotlivé zápisy jsou rozděleny do kategorií a přibližují historicky zajímavá a turisticky atraktivní místa, možnosti sportovního vyžití v obci a jejím okolí, přírodní zajímavosti, občanskou vybavenost obce a další informace. Stále jsou vkládány tzv. Body zájmu – místa, která stojí za zhlédnutí, technické zajímavosti či památky a další objekty. Kartičky Víte, že? Vám řeknou statistickou aktualitu, zajímavost, a nebo Vám představí kulturní akci konající se v obci.

zdroj mistopisy.cz

Levandulový statek Bezděkov

Levandulový statek Bezděkov - Home | Facebook

NAJDĚTE NÁS

Bezděkov 6Bezdekov U Usova, Olomoucký Kraj, Czech RepublicZobrazit trasu

Volat 604 744 534

Na statku v Bezděkově se za podpory celé rodiny úspěšně hospodaří již dlouhou řádku let. I v současné době se snažíme jít ve šlépějích prarodičů a vše kolem statku a zemědělství udržovat a rozvíjet. Daří se nám zde v pěstování česneku, jahod, z bylinek měsíčku, mátě, meduňce a nyní také naší levanduli.

Levanduli jsme za pomoci manželů Duškových z Výzkumného a šlechtitelského institutu v Olomouci vypěstovali v jejich dobře připravených podmínkách ze semínek. V roce 2014 jsme již 500 malých rostlinek vysázeli na část našeho prvního levandulového políčka, které se nám podařilo letos na podzim roku 2015 celé dosázet a máme tak naše políčko konečně celé levandulové.

Nedaleko Zábřeha vyrábí z levandule sušenky, víno i klobásy | Hospodářské  noviny (iHNed.cz)

V následujících letech plánujeme celé levandulové království, v podobě 5 hektarů levandulových polí, obklopujících Bezděkovský statek.

Většinu produkce z úrody zpracujeme pro naší kavárnu, farmářské trhy a část také pro odběratele.

Jsme také moc hrdí na to, že hned od počátku našeho snažení jsme se přihlásili k BIO certifikaci. Slovíčko BIO pro nás není až tak důležité, zato filozofie BIO jednoznačně.https://www.youtube.com/embed/EYhdLmNe0L8?feature=oembedhttps://www.youtube.com/embed/z9NTsveHh4M?feature=oembedhttps://www.youtube.com/embed/lCdlpONovPM?feature=oembedhttps://www.youtube.com/embed/x9tx3HEkGEo?feature=oembed

Více o Levandulovém statku Bezděkov https://www.facebook.com/levandulovystatek/

www.levandulovakavarna.cz

Levandulový statek - Střední Morava

TIPY NA VÝLET USOV

Zde naleznete tipy na výlety pro okolí obce Usov. Tipy na výlet jsou generovány náhodně z bodů zájmů, které obsahují seznam památek, ale také poklidné výlety s dětmirodinné výlety či sportovní a turistické zajímavosti pro náročnější.

Podrobné třízení jednotlivých tipů na výlet můžete provést níže (pod fotogalerií) v sekci „V OKOLÍ OBCE MOHELNICE SE TAKÉ NACHÁZÍ“. Jednotlivé tipy na výlet pro obec Mohelnice a její okolí si můžete také zobrazit na podrobné mapě (přiblížením tlačítkem „plus“) a výběru zobrazení jednotlivých bodů zájmu – tzn. tipů na výlet.

Zobrazit obec Mohelnice na mapě. Kliknutím na logo (štít) bodu zájmu se zobrazí popisek.Zpět na stránku obce Mohelnice

HRADY

Hrad Mohelnice

Zbytky biskupského hradu najdeme v budově dnešního muzea na Kostelním náměstí v Mohelnici. Muzeum je umístěno v objektu bývalé fary

Zobrazit Hrad Mohelnice na mapě.

PŘEHRADY, VODNÍ NÁDRŽE, RYBNÍKY

Pískovna Mohelnice

Pískovna Mohelnice je ve vzdušné vzdálenosti 3 km od obce Mohelnice.

Pískovna Mohelnice s dvěma jezery se nachází na sever od obce Moravičany a na východ od Mohelnic. Pískovna Mohelnice s čistou vodou je oblíbeným místem ke koupání.

Zobrazit Pískovna Mohelnice na mapě.

HRADY

Hrad Mírov

Hrad Mírov je ve vzdušné vzdálenosti 6 km od obce Mohelnice.

Mírov byl založen ve 13. století na skalnatém útesu, který obtéká potok Mírovka, vznikl jako biskupský lovecký hrad.

Zobrazit Hrad Mírov na mapě.

ZÁMKY

Zámek Úsov

Zámek Úsov je ve vzdušné vzdálenosti 7 km od obce Mohelnice.

Úsov je hrad přestavěný na zámek ve stejnojmenném městě v okrese Šumperk. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

Zobrazit Zámek Úsov na mapě.

ARBORETUM, BOTANICKÁ ZAHRADA

Arboretum Bílá Lhota

Arboretum Bílá Lhota je ve vzdušné vzdálenosti 9 km od obce Mohelnice.

Arboretum v Bílé Lhotě, které je národní přírodní památka, se rozkládá na jižně orientovaném svahu na ploše necelých 3 ha. Nachází se zde asi 300 různých druhů a kultivarů dřevin,…

Zobrazit Arboretum Bílá Lhota na mapě.

JESKYNĚ

Mladečské jeskyně

Mladečské jeskyně je ve vzdušné vzdálenosti 10 km od obce Mohelnice.

Mladečské jeskyně se nacházejí na západním okraji obce Mladeč u Litovle v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Složitý labyrint puklinových chodeb a dómů je vytvořen ve vápencovém vrchu Třesín.

Zobrazit Mladečské jeskyně na mapě.

JESKYNĚ

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně je ve vzdušné vzdálenosti 12 km od obce Mohelnice.

Javoříčské jeskyně se nacházejí na střední Moravě asi 10 km západně od Litovle. Jeskyně se nacházejí v ostrůvku devonských vápenců v masívu vrchu Špraněk (538 m n. m.)

Zobrazit Javoříčské jeskyně na mapě.

ZŘÍCENINY

Zřícenina hradu Radkov

Zřícenina hradu Radkov je ve vzdušné vzdálenosti 14 km od obce Mohelnice.

Rozlehlá zřícenina hradu Radkov a předhradí (sídliště) se nacházejí na dlouhé ostrožně nad Třebůvkou, asi 1 km severně od obce Radkov, nedaleko Moravské Třebové.

Zobrazit Zřícenina hradu Radkov na mapě.

SKI – LYŽAŘSKÝ AREÁL

Lyžařský areál Kladky

Lyžařský areál Kladky je ve vzdušné vzdálenosti 15 km od obce Mohelnice.

Lyžařský areál Kladky najdete za obcí Kladky v malebném prostředí přírodního parku Kladecko obklopeném lesy

Zobrazit Lyžařský areál Kladky na mapě.

ROZHLEDNY

Rozhledna Brusná

Rozhledna Brusná je ve vzdušné vzdálenosti 17 km od obce Mohelnice.

U obce Bludov, která se nachází na jihozápadním okraji Hanušovické pahorkatiny, zhruba 5 km od Šumperka, na kótě Brusná (364 m), byla v roce 2015 zpřístupněna zajímavá turistická rozhledna.

Zobrazit Rozhledna Brusná na mapě.

ZÁMKY

Zámek Moravská Třebová

Zámek Moravská Třebová je ve vzdušné vzdálenosti 18 km od obce Mohelnice.

Zámek v Moravské Třebové patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě.

Zobrazit Zámek Moravská Třebová na mapě.AQUAPARK

Aquapark Moravská Třebová

Aquapark Moravská Třebová je ve vzdušné vzdálenosti 19 km od obce Mohelnice.

Moderní Aquapark v Moravské Třebové disponuje bezbariérovým přístupem. Rekonstrukcí zde vznikl plavecký bazén, který má 4 samostatné plavecké dráhy.

Zobrazit Aquapark Moravská Třebována mapě.

ROZHLEDNY

Rozhledna Pastýřka

Rozhledna Pastýřka je ve vzdušné vzdálenosti 19 km od obce Mohelnice.

Rozhledna Pastýřka se hrdě tyčí na vrchu Pastvisko (516 m) zhruba 2 km jižně od Moravské Třebové a 12 km východně od Svitav. Rozhledna z roku 2009 byla postavena na místě vyhlídkové věže, zničené v roce 1916.

Zobrazit Rozhledna Pastýřka na mapě.

SKI – LYŽAŘSKÝ AREÁL

Lyžařský areál Zborov Háječek

Lyžařský areál Zborov Háječek je ve vzdušné vzdálenosti 19 km od obce Mohelnice.

Lyžařský areál Zborov Háječek se nachází v obci Zborov, která leží severně od města Zábřeh.

Zobrazit Lyžařský areál Zborov Háječekna mapě.AQUAPARK

Aquacentrum Šumperk

Aquacentrum Šumperk je ve vzdušné vzdálenosti 21 km od obce Mohelnice.

Aquacentrum s krytým bazénem a letní koupalište v Šumperku – Bratrušák nabízí širokou škálu zážitků a sportovních možností včetně finské sauny.

Zobrazit Aquacentrum Šumperk na mapě.

SKANZEN

Skanzen Příkazy

Skanzen Příkazy je ve vzdušné vzdálenosti 22 km od obce Mohelnice.

Soubor staveb lidové architektury v Příkazích, v místním nářečí nazývaný též Hanácké skanzen, se rozkládá přímo v obci Příkazy u Olomouce. Základem skanzenu je původní hanácký grunt s domem okapové orientace a několika hospodářskými stavbami.

Zobrazit Skanzen Příkazy na mapě.

ZŘÍCENINY

Zřícenina hradu Náměšť na Hané

Zřícenina hradu Náměšť na Hané je ve vzdušné vzdálenosti 22 km od obce Mohelnice.

Zakonzervovaná zřícenina náměšťského hradu stojí na ostrožně nad pravým břehem potoka Šumice na jihozápadním okraji obce Náměšť, zvané Kapounov

Zobrazit Zřícenina hradu Náměšť na Hané na mapě.

DŘEVĚNÉ KOSTELY A KAPLE

Dřevěná kaple v Pasece

Dřevěná kaple v Pasece je ve vzdušné vzdálenosti 23 km od obce Mohelnice.

Dřevěná kaple se nachází skrytá v lese v areálu Odborného léčebného ústavu Paseka v blízkosti stejnojmenné obce.

Zobrazit Dřevěná kaple v Pasece na mapě.

ARBORETUM, BOTANICKÁ ZAHRADA

Arboretum Borotín

Arboretum Borotín je ve vzdušné vzdálenosti 28 km od obce Mohelnice.

Arboretum se nachází v obci Borotín, která leží na Boskovicku v oblasti Malé Hané. Borotínské arboretum se začalo budovat počátkem 80. let 20. století.

Zobrazit Arboretum Borotín na mapě.

DŘEVĚNÉ KOSTELY A KAPLE

Dřevěná kaple sv. Jana Nepomuckého v Klepáčově

Dřevěná kaple sv. Jana Nepomuckého v Klepáčově je ve vzdušné vzdálenosti 31 km od obce Mohelnice.

Dřevěný roubený kostelík, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, byl postaven v roce 1783. Původně to byla soukromá kaple postavená obcí Klepáčov

Zobrazit Dřevěná kaple sv. Jana Nepomuckého v Klepáčově na mapě.

UNESCO

UNESCO – Olomouc

UNESCO – Olomouc je ve vzdušné vzdálenosti 31 km od obce Mohelnice.

Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci byl na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsán v roce 2000.

Zobrazit UNESCO – Olomouc na mapě.NEJVYŠŠÍ VRCHOL

Jeřáb (1003 m)

Jeřáb (1003 m) je ve vzdušné vzdálenosti 32 km od obce Mohelnice.

Jeřáb je nejvyšší vrchol a zároveň jediná tisícovka Hanušovické vrchoviny. Vrchol je zalesněn především smrkem, místy jsou paseky, umožňující částečné výhledy.

Zobrazit Jeřáb (1003 m) na mapě.ZOO, MINIZOO, AKVÁRIUM

ZOO Olomouc

ZOO Olomouc je ve vzdušné vzdálenosti 34 km od obce Mohelnice.

Velice oblíbená ZOO Olomouc se nachází na Svatém Kopečku. Specializuje se na chování afrických kopytníků, ale najdete i zde velké množství severských zvířat, šelem a mořská akvária, kde nechybí žraloci.

Zobrazit ZOO Olomouc na mapě.NEJVYŠŠÍ VRCHOL

Suchý vrch (995 m)

Suchý vrch (995 m) je ve vzdušné vzdálenosti 34 km od obce Mohelnice.

Vrchol Suchý vrch se tyčí v Bukovohorské hornatině na jihovýchodním konci Orlických hor.

Zobrazit Suchý vrch (995 m) na mapě.

PŘEHRADY, VODNÍ NÁDRŽE, RYBNÍKY

Přehrada Boskovice

Přehrada Boskovice je ve vzdušné vzdálenosti 35 km od obce Mohelnice.

Vodní nádrž Boskovice na vodním toku Bělá byla dokončena v roce 1990. Nádrž slouží také jako protipovodňová ochrana. V 90. letech byla instalována malá vodní elektrárna. Díky vodárenským účelu jsou vodní sporty, rybolov a splouvání zakázané. Hráz je dlouhá 305 m, vysoká 42,5 m.

Zobrazit Přehrada Boskovice na mapě.

ROTUNDY

Rotunda sv. Kateřiny v České Třebové

Rotunda sv. Kateřiny v České Třebové je ve vzdušné vzdálenosti 37 km od obce Mohelnice.

Rotunda sv. Kateřiny, kterou najdeme na okraji města Česká Třebová směrem na Skuhorv, pochází zřejmě z počátku 13. století.

Zobrazit Rotunda sv. Kateřiny v České Třebové na mapě.

UNESCO

UNESCO – Litomyšl

UNESCO – Litomyšl je ve vzdušné vzdálenosti 45 km od obce Mohelnice.

Zámek a zámecký areál v Litomyšli byli na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsány v roce 1999.

Zobrazit UNESCO – Litomyšl na mapě.

ÚSOV – HISTORIE

Zámek Úsov – jedinečná atmosféra loveckého muzea | Cestopisy
ÚSOV
 
První písemná zmínka o Úsově je z roku 1260, kdy je majitelem hradu olomoucký purkrabí Jiljí ze Švábenic. Za vlády Karla IV. se zde nacházela stanice pro vybírání mýta, což svědčí
o obchodním významu obce i cesty, která tudy procházela. Úsov se stal hospodářským centrem regionu a tak zde byl roku 1519 založen i špitál. Rozvoj obce měl za následek založení panského dvora, pivovaru, chmelnice, dvou mlýnů a čtyř rybníků. Úsovští měli právo na tři výroční a jeden týdenní trh, směli volně prodávat maso a chleba a obdrželi monopol na prodej soli v okolních obcích. Na růst ekonomiky měli vliv i zdejší Židé, kteří se zabývali zahradničením a namísto roboty dodávali panstvu na hrad potřebné koření.
Z hrůzyplných následků třicetileté války se celá Evropa vzpamatovávala po celá desítiletí a tento stav se nevyhnul ani úsovskému kraji. Koncem 17. století se však situace natolik znormalizovala, že je v Úsově otevřena farní škola a ekonomickým přínosem se stává rozvoj místní těžby železné rudy. Po zrušení poddanství v roce 1848 význam Úsova upadá a obec se stává součástí politického okresu Zábřeh a soudně náleží k Mohelnici. Na úsovském zámku byla 3. října 1852 otevřena dvoutřídní lesnická škola, která však byla roku 1867 přemístěna na hrad Sovinec.
Roku 1885 přenáší správa úsovského panství na Nové Zámky a obec pak zůstává bez pivovaru, mlýna a bez možností jakékoliv průmyslové výstavby.
V poválečných společensko-hospodářských změnách došlo roku 1952 k založení JZD, které se však brzy rozpadlo a další jeho založení se konalo až za čtyři roky. Od roku 1974  je v Úsově sídlo zemědělského integrovaného družstevního agrokomplexu a to se  v roce 1982 pod názvem „JZD Úsovsko“ přesunuje do Klopiny. Od roku 1992 má Úsov opět statut města. Nejvýznamnější stavební památkou je v Úsově hrad, děkanský kostel s krásnými freskami Jana Kryštofa Handkeho, socha sv. Jana Nepomuckého u zámku, barokní kaple sv. Rocha z roku 1624, synagoga a židovský hřbitov.
Původní úsovská tvrz byla roku 1241 vypálena Tatary, avšak deset roků nato již zde stojí kamenný hrad, který má všechny znaky francouzského kastelu. Od roku 1276 byl Úsov zeměpanským zbožím a král Jan Lucemburský jej dal do zástavy pánům ze Šternberka, král Václav IV., potvrzuje přidělení hradu pánům z Vlašimi, Vladislav II. Jagelonský dal hrad Ladislavu z Boskovic, jehož dcery přenesly majetek věnem rodu bohatých Lichtenštejnů.
Jan II. z Liechtensteinu zde roku 1900 instaluje přírodovědecko-lesnické muzeum, kam umístil rodové lovecké trofeje z Evropy, Asie a Afriky. Od roku 1945 je pak hrad majetkem státu.
Obec Úsov po celá staletí sdružovala obyvatele tří národností – české, německé a židovské.
Po třicetileté válce bylo mezi ulicemi vedoucími k Polici a ke Klopině založeno ghetto, které představuje dodnes výrazný urbanistický celek. Svůj zlatý věk prožívala úsovská židovská obec počátkem 19. stol., kdy její obyvatelé představují zhruba čtvrtinu zdejší populace. Postupem času se však jejich počet snižuje a konec nastal roku 1942 odvezením všech místních Židů do koncentračních táborů. Židovskou obec dnes již připomíná pouze několik domů ghetta, hřbitov
s cennými náhrobky a synagoga.
V Úsově se narodil jazykovědec Slavomír Utěšený, německy píšící básník Vlastimil Artur Polák, působil zde jako učitel vlastivědný pracovník a historik Stanislav Makas a literárně byl činný  též úsovský rabín Dr. Mardochai Duschak.

zdraví

Klinická deprese je něčím víc než sklíčenost. Podle NIH (the National Institutes of Health – Národní institut pro zdraví) má víc než 20 miliónů lidí v USA stálou depresi, která může zasahovat do každodenního života, ohrozit zdraví nebo dokonce vést i k sebevraždám. Nyní  máme možnost seznámit se s pozoruhodnou studií, která dokládá, že léčba založená na meditaci je účinnou alternativou k předpisovaným lékům – dokonce i u lidí, kteří trpí vážnou a dlouhotrvající depresí.

Výsledkem výzkumu, který byl  publikován v the Journal of Consulting and Clinical Psychology, bylo zjištění, že skupinová léčba vedená psychologem, nazvaná „poznávací terapie založená na soustředěnosti“ (Mindfulness Based Cognitive Therapy – MBCT) se ukázala stejně dobrá nebo i lepší než léčba antidepresivy, jako je např. Prozac. Účinkuje jak preventivně, tak i v případech recidiv u vážných depresí. Bez-léková terapie je však lepší tím, že zlepšuje kvalitu života. A co více, studie došla k závěrům, že metoda MBCT je efektivní i z pohledu nákladů, pomáhá lidem s dlouhodobou depresí a její účinky mohou být i trvalé.

Mezi členy výzkumného týmu patřili i angličtí vědci z the Mood Disorders Center při univerzitě v Exeteru a pracovníci z the Center for Economics of Mental Health (CEMH) při Psychiatrickém institutu v Londýně. V rámci studie bylo sledováno 123 lidí, kteří trpěli opakovanými epizodami klinické deprese. Pro účel tohoto experimentu byli dobrovolníci rozděleni náhodným výběrem do dvou skupin. V první skupině se pokračovalo v zahájené lékové terapii s nasazenými antidepresivy, druhá skupina prošla kurzem MBCT a těmto lidem byla nabízena možnost vysadit tyto léky.

Metoda MBCT se soustřeďuje na odstraňování negativního myšlení a pomáhá lidem, u kterých je riziko opakované deprese, aby se zbavili depresivních nálad, které se obvykle vymykají kontrole a vedou k plnému rozvoji deprese. V průběhu 8-týdenního experimentu navštěvovali lidé z druhé skupiny sezení v podskupinách o počtu 8 až 15 účastníků, která vedl terapeut a učil je řadě meditačních cvičení, se kterými by mohli dál pokračovat sami, když kurz skončí.

Všechno nejlepší!

Náplň MBCT byla primárně založena na technikách buddhistické meditace a pomohla absolventům, aby se naučili

  • soustřeďovat na přítomnost,
  • vyhýbali se setrvávání v minulosti
  • nepřipouštěli si starosti o své budoucí úkoly.

Přestože meditační cvičení na každého působila trochu jinak, mnoho absolventů kurzu popisovalo lepší zvládání svých negativních myšlenek a depresivních pocitů. V průběhu následujících 15 měsíců po experimentu asi 47% lidí ze skupiny absolventů kurzu MBCT prošlo recidivou. V porovnání s nimi lidé ze skupiny, která pokračovala v běžné léčbě antidepresivy, bývali postihováni recidivou v 60% případů. A co víc: skupina praktikující techniky meditace pozornosti, které se naučili v programu MBCT popisovali mnohem lepší kvalitu svého života, více všeobecné radosti a zlepšený fyzický stav.

Profesor Willem Kuyken z the University of Exeter, který vedl celý výzkum, ve svém prohlášení médiím vysvětlil, že lidé léčení antidepresivy mívají vysokou náchylnost k recidivě, jakmile zastaví svou předepsanou lékovou terapii. „Metoda MBCT využívá odlišného přístupu – učí lidi dovednostem užitečným pro život. Ukázali jsme, že pokud na tom lidé pracují, tyto dovednosti pomáhají, aby se jim dařilo lépe. Naše výsledky dokládají, že MBCT by mohlo být životaschopnou alternativou pro mnohé z 3,5 miliónu lidí ve Velké Británii, trpících touto vysilující nemocí. Lidé, kteří trpívají depresí, už dlouho vyhledávají psychologické metody, které by jim dlouhodobě pomáhaly – a MBCT je velmi slibný přístup. Myslím, že zde máme základ pro to, abychom pacientům nabízeli alternativu k dlouhodobému užívání antidepresiv.  Máme v plánu realizovat rozsáhlejší experiment, abychom naše výsledky znovu prověřili a zjistili detailněji, jak MBCT působí,“ sdělil profesor Kuyken.

DMXGEAR.cz

DMXGEAR.CZ je velmi oblíbená značka, která je jedinečná zejména největším výběrem pánského spodního prádla v ČR a SR. Jako jeden z mála e-shopů se pyšní fantastickými 100 % pozitivních recenzí na Heurece, a k tomu všemu nabízí velmi atraktivní provizi.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=181851da
Přání.

U této cukrovky je zachována produkce inzulínu a nemoc vzniká proto, že tělo přestává na vlastní inzulín reagovat. Jevu se odborně říká ” inzulínová rezistence organismu” a oficiální medicína o něm tvrdí, že vzniká z “neznámých důvodů”, a že je pouze schopna postižené osoby doživotně udržovat (v pozvolna se zhoršujícím stavu).

Mám velikou radost z toho, že v moderní přírodní medicíně zřejmě už víme, jak tento typ cukrovky přesně vzniká a především, jak se dá postupně VYLÉČIT.

Přibývají důkazy, že tato nemoc vzniká vlivem dlouhodobého nedostatku omega-3 nenasycených mastných kyselin. Ty pak (mimo jiné!!) chybí v buněčných membránách, které ztratí schopnost přenést molekuly glukózy z vnějšího prostředí do nitra buňky. Buňky hladoví, zatímco v krvi naopak hladina cukru stoupá.

Podrobnější informace v článku: Cukrovka – smrtící iluze o této chorobě.

Pro mne je tento článek o to zajímavější, že v téže době – na jaře roku 2009 – kdy jsem článek na internetu objevil, tak obvodní lékař mého otce (otec je narozen 1925) konstatoval, že sice nechápe, jak se to mohlo stát, ale že mému otci zmizela cukrovka 2. typu (byl na dietě a užíval antidiabetika v tabletách).

Článek mi pomohl nalézt příčinu tohoto „zázraku“ – můj otec dlouhou řadu roků DENNĚ užíval omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Tehdy jsem mu je (spolu s jinými produkty) doporučoval jen pro zlepšení stavu cév po mozkové mrtvici a netušil jsem, že jsou tyto přírodní látky nezbytné pro zdraví úplně všech buněk lidského organismu.

V současnosti přibývají (na západ od nás) další a další studie o tom, že omega-3 nenasycené mastné kyseliny jsou vlastně životně důležité pro úplně celý organismus, včetně nejdůležitějšího orgánu = mozku. K tomu se postupně dovídáme, jaká jiná onemocnění (kromě cukrovky) by mohly mít svoji VYLÉČITELNOU příčinu v dlouhodobém nedostatku omega-3 nenasycených mastných kyselin.

Přání k svátku

Nedostatkem omega-3 nenasycených mastných kyselin tedy trpí úplně všechny buňky v těle V moderní “civilizované“ stravě je chronický nedostatek těchto esenciálních látek (to znamená těch, které si tělo žádným způsobem neumí vytvořit samo) a jeho následkem má stále více lidí i takzvaně sníženou citlivost na inzulín – v některých pramenech se uvádí, že je takto postiženo až 70 % populace České republiky.

Lidem, kteří jsou touto poruchou postiženi ve větší míře, je pak stanovena diagnóza „diabetes druhého typu“ a ta se zatím v oficiální medicíně léčí pouze způsobem, který sice udrží klienty při životě, ale rozhodně je této „nevyléčitelné“ cukrovky nezbaví.

Takže způsob, jak se POMALU z této cukrovky uzdravit – a především jak jí PŘEDEJÍT!! – by mohl být velmi jednoduchý a zatím jej využívá jen nepatrná část informovaných příznivců přírodní medicíny = je jím stálá a dostatečná konzumace omega-3 nenasycených mastných kyselin. U lidí již postižených tímto typem cukrovky bude proces uzdravení možná dost pomalý a asi nikdy nepůjde předem stanovit, jak to u konkrétního jedince potrvá dlouho, ale trpělivost se rozhodně vyplatí (bereme-li v úvahu diabetické komplikace i lidí, doživotně léčených pouze současným standardním způsobem).

POZOR!!
To rozhodně neznamená u lidí již závislých na inzulínu jej vysadit a naivně se domnívat, že omega-3 dostatečně rychle chybějící inzulín nahradí. Tak tomu samozřejmě není!

Bohužel zase musím zklamat masojedy, ale co se zdravého stravování týká, tak jako zdroj omega-3 uváděná konzumace dravých mořských ryb není zdaleka tím nejzdravějším způsobem ani nejvydatnějším zdrojem. Tím je jednoznačně lněné semínko (čerstvé rozmixované a nikoliv konzumované vcelku), které obsahuje cca 40 % lněného oleje, z čehož cca 50 % tvoří omega-3 nenasycené mastné kyseliny.

Doplňující informace najdete např. v článku: Ryby pro zdraví?

Dalším solidním potravinovým zdrojem by měly být vlašské ořechy a olej z nich = u nás doma je to jediný olej používaný do studené kuchyně (saláty).

Pokud mám klientovi doporučit regenerační léčbu pomocí omega-3 látek, tak se pro jistotu nespoléhám jen na zdravé potraviny, a doporučuji zainvestovat do potravinových doplňků. Důvodem je, že potravinové produkty obsahují vysoké procento dvou zdravotně nezbytných omega-3 látek – EPA a DHA, které v rostlinných zdrojích nejsou. Zdravý organismus by je údajně v potravě přijímat nemusel, protože by je měl být schopen vytvořit z jiných omega-3, obsažených ve jmenovaných rostlinných potravinách. U chronicky nemocných lidí tato schopnost metabolické přeměny nemusí být dostatečně účinná, zvláště ne u diabetiků.

Jaká je doporučená denní dávka omega-3?
To zatím nikdo neví přesně, takže informace se různí, někde se uvádí až 3 gramy denně. Takže jediná tabletka Omega-3 obsahující cca 250 – 300 mg (podle výrobce) je samozřejmě lepší než nic – a jak už jsem uvedl, mému tatínkovi i ta jedna tableta denně pomohla zcela se vyléčit z lehčí formy cukrovky – ale pravděpodobně má tato dávka ještě dost daleko do ideální situace.

Předpokládám, že proces regenerace poškozených buněk významně uspíší, pokud si klient kromě doplňování chybějících omega-3 mastných kyselin současně odstraní i chronické překysel-ování organismu. Doporučuji měřit si pH moči opakovaně v průběhu dne a hodnoty si zapisovat (třeba do tabulky v Excelu). Výsledné hodnoty s nějakým průvodním dopisem mi pak můžete poslat do naší internetové poradny.

Podrobnosti najdete v tomto článku: Překyselení organismu a zrádnost jeho jednoduchých řešení.

Nepříjemné příznaky menopauzy? 
Víme, jak se jich zbavit

Podobné zásadní medicínské objevy, nevyžadující žádnou chemickou ani chirurgickou léčbu, jsou možná důsledkem toho, že se našly peníze i na výzkum skutečné, člověku prospěšné medicíny, nezávislé na farmakologických koncernech, jejichž hlavním zájmem je vyvíjet PATENTOVATELNÉ chemické “léky”.

Stále nepřestává platit stará moudrost, že lékař léčí, ale příroda uzdravuje. K tomu rád připomínám, že Vaším nejlepším “lékařem” a pomocníkem „Matky přírody“ může být pouze ta osoba, kterou každé ráno vidíte v zrcadle. Tato možnost – podomácku a včas se o své zdraví sám postarat – je samozřejmě v rozporu s finančními zájmy výrobců chemických léků. Podrobné informace v článku: Výzva proti institucionalizaci přístupu k rostlinným léčivým zdrojům v EU.

Další pozoruhodnou informací týkající se domácí samoléčby cukrovky je zjištění několika nezávislých studií, týkajících se vlivu skořice na cukrovku 2, typu. Při jejím užívání klesá zvýšená hladina glukózy v krvi, protože skořice napomáhá k zlepšenému průniku glukózy skrze buněčnou membránu.

Pro SKUTEČNÉ VYLÉČENÍ z cukrovky 2. typu (a nikoliv jen současné „opečovávaní“ oficiální medicínou) by z tohoto hlediska mohlo být úplně nejefektivnější současné a dlouhodobé užívání skořice a produktů obsahujících nenasycené mastné kyseliny omega-3.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=1e2080b4

Skořice nejen voní, ale také pomůže proti cukrovce

 ČLÁNKY O VAŘENÍ A JÍDLESkořice patří k zázračným přírodním léčivům. Kdoví, koho kdysi dávno napadlo, že kůra stromu může obohatit člověka nejen svou vůní, ale i svými blahodárnými účinky.

skořice

První zmínky o skořicovníku jsou více než 4000 let staré (pocházejí z Číny). Většího rozšíření se skořici dostalo až v 15. a 16. století, kdy ji ze svých cest po Orientu přiváželi jako jednu z vzácností obchodníci. Postupně skořice v Evropě zdomácněla (v Čechách se poprvé objevila v 15. století).

Rozemletý prášek či silice získávané z kůry skořicovníku mají využití v mnoha oborech. Využívá se jí pro vůni, pro chuť, ale také k léčbě (např. ve starodávném léčebném procesu ajurvédy patří k nejuniverzálnějším).

Skořice např. podporuje chuť k jídlu, snižuje krevní tlak, zlepšuje trávení. Zažívací trakt zahřívá a stimuluje, uklidňuje koliky, průjmy, nevolnosti a nadýmání. Vzhledem k dezinfekčním a antibiotickým účinkům se využívá i jako prostředek proti nachlazení, kašli a chřipce. Příznivě působí i u žen, zmírňuje menstruační, ale i přechodové potíže.

V posledních letech se vědci stále více zabývají výzkumy, týkajícími se příznivého působení skořice u pacientů s cukrovkou (typu 2). První větší studie na toto téma byla publikována v roce 2003 v časopise Diabetes Care, a vzápětí následovaly další dílčí výzkumy. Prokazují jednoznačně příznivý vliv na zmírnění choroby, kterou dnes trpí velké množství lidí (jen u nás je jich více než půl milionu!).

skořice

Navnadili jsme vás na skořicovou chuť? Dodáme tedy ještě jedoduchý recept na voňavé pečivo, které často připravují hospodyňky v anglosaských zemích.

Skořicové rolky

Připravíme si 1/4 šálku teplé vody, 1/4 šálku rozpuštěného másla, 1/2 sáčku instantního vanilkového pudinku, 1 šálek teplého mléka, 1 vejce, pokojové teplotě, 1 lžíce bílého cukru, 1/2 lžičky soli, 4 šálky hladké mouky, 1 balíček suchých kvasnic, 1/2 šálku změklého másla,  1 šálek hnědého cukru, 4 lžičky mleté skořice, 3/4 šálku nasekaných ořechů, 1 lučina (nebo žervé), 1 šálek cukru cukráři, 1/2 lžičky vanilkového extraktu, 1 1/2 čajové lžičky mléka

skořicoví hadi

Smícháme vodu, rozpuštěné máslo, vanilkový pudink, teplé mléko, vejce, 1 lžíce cukru, sůl, mouku a droždí, uhněteme těsto a necháme 20 minut odpočinout.

Těsto rozválíme na obdélník asi 20 a 10 cm a potřeme rozměklým máslem a posypeme směsí ořechů, skořice a hnědého cukru. Srolujeme plát podle dlouhé strany a vzniklý válec nakrájíme na tři centimetry široká kolečka. Poskládáme je do vymazaného pekáče a necháme půl až tři čtvrtě hodiny kynout.

Předehřejeme si troubu na 175 stupňů  a pečeme asi 20 minut. Mezitím si umícháme lučinu, nebo žervé, 1/4 šálku másla, cukr, vanilku a mléko v krém, kterým potřeme upečené stočené „hady“.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=09f0bb98

Trumf na grilu – kvalitní maso. Jak vybrat ten nejlepší steak?

 ČLÁNKY O VAŘENÍ A JÍDLEKromě dobré party je na fajnové odpoledne či večer u grilu potřeba zajistit kvalitní maso. Jestliže si tak úplně nejste jisti výběrem steaků, poraďte se s našimi odborníky.

grilování

diskuse

Chcete-li na steaky kvalitní a správně vyzrálé maso, pak je lepší nakupovat přímo na pultovém prodeji v řeznictví, kde vám zkušený řezník poradí nejen s výběrem vhodného kousku, ale i poskytne informace o jeho stáří a původu.

Jenže aby hovězí maso nezůstalo po úpravě tuhé, je potřeba nechat ho vyzrát. Jedná se o složitý biochemický proces, při němž maso získává požadované senzorické, technologické a kulinární vlastnosti, zejména křehkost a chutnost.

MŮŽE VÁS ZAJÍMATNa grilovačce zabodujte originálním jídlem!
Co připravit, abchom si grilování užili
Kuchyně na zahradě, aneb Pohoda u grilu

„Vyzrálost masa lze snadno vyzkoušet. Po zatlačení prstu do svaloviny vám ve správně vyzrálém kousku zůstane otisk, v nezralém však nikoliv,“ vysvětluje technoložka Ing. Alena Kolkopová ze společnosti „Zeman maso-uzeniny“ a dodává:

„Bohužel, vyzrálé hovězí málokde seženete. Po porážce většinou putuje hned k prodejci, protože dozráváním ztrácí na váze a výrobci z něj mají menší zisk.“

Jak dlouhou dobu potřebuje maso na vyzrání?

HOVĚZÍPři teplotě 0 °C potřebuje hovězí maso na vyzrání deset až třicet dní. S co nejčerstvějším hovězím jde totiž obtížně pracovat a steaky z něho jsou velmi tvrdé.
VEPŘOVÉPři teplotě 0 °C potřebuje vepřové maso na vyzrání čtyři dny. Jelikož vepřové je křehké a šťavnaté, nemusí zrát tak dlouho jako hovězí maso.
JEHNĚČÍPři teplotě do 5 °C potřebuje jehněčí maso na vyzrání tři dny. 
KUŘECÍPři teplotě 0 °C až 2 °C potřebuje kuřecí maso na vyzrání jeden až dva dny.

Maso by mělo být prorostlé tukem, který tvoří tzv. mramorování. To masu zajistí, že nebude po ugrilovaní suché, ale naopak šťavnaté, křehké a s intenzivní chutí. Nákupem to ale nekončí. Je třeba si uvědomit, že jde o velice choulostivé zboží.

„Doporučuji, obzvláště v horkých letních dnech, maso přenášet v termoizolačních taškách, aby nedošlo ke zvýšení teploty a následnému kažení. Po přinesení domů je třeba jej skladovat v chladničce, červené maso při teplotě maximálně do 7 °C, drůbeží pak do 4 °C,“ připomíná Ing. Alena Kolkopová.

Mráz potrhá svalovinu

Chcete-li dosáhnout chuťově dokonalého výsledku, kupujte maso v chlazené formě a pokud možno ho ihned spotřebujte. Zamrazování není zrovna ideální.

„Při zamrazování dochází k tvorbě velkých krystalů, které potrhají svalová vlákna. Následkem toho se po rozmrazení uvolní značné množství šťávy, takže bude maso po tepelné úpravě suché,“ říká Ing. Alena Kolkopová. 

 Pozornost je třeba věnovat i rozmrazování. Maso by se mělo rozmrazovat pozvolna, nejlépe v chladničce.

„Není vhodné maso rozmrazovat v mikrovlnné troubě a ani při pokojové teplotě. Rychlé rozmrazení vede k uvolnění velkého množství šťávy. Při pokojové teplotě se maso ohřívá po okrajích, zatímco jeho střed je stále zmrzlý – navíc se tak množí nežádoucí mikroorganismy,“ dodává technoložka. 

Polotovary ulehčí přípravu

Pokud nemáte čas maso marinovat a připravit ke grilování sami doma, využijte již hotové nabídky v řeznictvích. Vybrat si můžete z různých typů marinád i z druhů jednotlivých mas.

„Nemusíte se obávat čerstvosti masných polotovarů pro grilování. Tato masa jsou připravována každý den a podléhají pravidelným mikrobiálním rozborům dle přísné legislativy. Variací existuje mnoho a záleží jen na vás, čemu dáte přednost,“ uzavírá Ing. Alena Kolkopová.

Grilování se sous-vide

Grilování masu dodá výraznou chuť a vůni, ale může se snadno stát, že neodhadnete sílu žáru v grilu a maso na povrchu spálíte – bude vysušené a tvrdé, ale zároveň uvnitř zůstane nedopečené.

Nejlepším způsobem, jak dosáhnout dokonale ugrilovaného masa, je využít metodu sous-vide, což je tepelná úprava při nízké a konstantní teplotě ve vodní lázni. Maso je přitom uzavřeno do vakuového obalu, aby si zachovalo veškerou chuť a šťávu.

Potřebujete tedy vakuový hrnec sous-vide a vakuovačku. Po uvaření a vyndání z vodní lázně stačí maso jen na pár minut dát na gril. Nejen, že vám odpadne netrpělivé čekání a hlídání masa, ale vyhnete se i nerovnoměrnému opečení.

Díky tomu, že nebude z masa odkapávat přepálený tuk, omezíte rovněž působení nežádoucích chemických i karcinogenních látek a grilování se stane zdravějším. Navíc bylinky, které spolu s masem zavakuujete, prostoupí skrz.

RECEPT: Sous-vide biftek dokončený na grilu

Na jednu porci potřebujeme 150 g vyzrálé pravé hovězí svíčkové, mořskou sůl, čerstvě mletý pepř, 15 g másla, snítku tymiánu a rozmarýnu, několik kuliček růžového pepře, kousek špeku na pomazání mřížky grilu.

Nastavíme sous-vide lázeň o dva stupně níže, než je daná teplota odpovídající zamýšlenému propečení masa v jeho středu (tj. rare 50 °C, medium rare 53 °C, medium 58 °C).

Maso očistíme, osolíme, opepříme čerstvě mletým pepřem a zabalíme do pruhu potravinové folie tak, aby držela tvar válce. Vložíme do sáčku určeného pro sous-vide vaření spolu s čerstvými bylinkami a zavakuujeme.

Maso necháme zcela ponořené v sous-vide lázni po dobu 60 až 120 minut – podle průměru masa – a po vyndání z něho odstraníme folii a bylinky.

Mřížku maximálně rozpáleného grilu pomažeme špekem a na místě s nejvyšší teplotou grilujeme biftek postupně po obou stranách tak, aby se na povrchu utvořila hnědá „kůrka“.

V ohnivzdorné misce rozpustíme máslo s kuličkami růžového pepře. Do této směsi vložíme ugrilované maso a necháme ho pár minut odpočinout mimo gril.

Servírujeme s uvařenými brambory, které jsme předtím pomazali sádlem a ogrilovali. Přílohu můžeme doplnit grilovanými žampiony či plátky fenyklu.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=09f0bb98
Nemůžete usnout? Budíte se několikrát za noc? Zřejmě jde o syndrom nového penzisty

Ilustrační foto: ingimage.com

Nemůžete usnout? Budíte se několikrát za noc? Zřejmě jde o syndrom nového penzisty

5. 3. 2020

Lékaři se shodují, že až pětadvacet procent lidí ve věku kolem šedesátky a výše si stěžuje, že se jim špatně spí. Různé týmy vědců zkoumají příčiny.

Například dánští lékaři pod vedením oftalmoložky Line Kesslerové před časem oznámili, že poruchy spánku ve vyšším věku souvisí s tím, že oční čočka propouští méně modrého světla. To je přitom velmi důležité pro aktivitu buněk, které lidské tělo ovlivňují tak, aby vědělo, kdy je noc a kdy den. Jednoduše řečeno, nastavují naše biologické hodiny. Nyní se vědci snaží zjistit, zda tento problém půjde odstranit laserem. Je tedy dost pravděpodobné, že jednou bude nespavost odstranitelná podobným způsobem, jako se dnes běžně odstraňují dioptrie. Ovšem vědce zatím čekají roky zkoušek a schvalování nové metody. Do té doby si musíme s nespavostí poradit jinak.

Spát „pod léky“ není přirozené

Každopádně bychom ji neměli podceňovat. „Nespavost není problém jen jednotlivce, ale nabourává život celé rodiny,“ říká geriatr Zdeněk Kalvach. „Nevyspaný člověk je unavený, přes den podřimuje, takže jeho rodina má starosti, zda není nemocen. On sám se necítí dobře, často vyhledá pomoc lékaře, ale nikdo nepřijde na to, co mu vlastně je. Mnoho lékařů se seniorů totiž nezeptá na to, zda dobře spí a senioři sami si nepostěžují. Když ano, lékař jim prostě předepíše lék na spaní, což ale není dlouhodobé řešení. Některé léky totiž způsobují výrazný útlum mozku, zvyšují riziko pádů a úrazů. Spánek, který navodí léky, není přirozený,“ vysvětluje Kalvach.

Zkrátka, mnoho lidí se necítí dobře, ale přičítá to vyššímu věku, takže si myslí, že se s tím nic nedá dělat. Nebo to považují za malichernost, se kterou nechtějí lékaře zatěžovat. Ve skutečnosti nespavost často souvisí s nemocemi, o kterých nemají ani tušení. Ale co je důležité – nespavost nesouvisí s věkem. Rozhodně neplatí následující rovnice: přibývající roky rovnají se horší spánek a s tím se nedá nic dělat.

Pokud máme se spánkem problémy, geriatři doporučují nechat si zjistit, jak nám funguje štítná žláza. Její zvýšená funkce totiž může způsobovat špatné usínání.

Také mnohdy stačí nechat si upravit skladbu léků. Na špatný spánek mohou mít vliv ty, které léčí alergii, astma, snižují tlak a cholesterol.

Mnozí lékaři rovněž doporučují vést takzvaný spánkový deník. To znamená, zapsat si každý večer, v kolik jsme šli spát, zaznamenat si, pokud jsme nemohli usnout déle než hodinu a pak si poznačit, kolikrát jsme se vzbudili. Když si takový deník povedeme týden, může být lékaři dobrým vodítkem při stanovení dalšího postupu léčby.

Syndrom nového penzisty

Velmi častým problémem je, že se lidé ve věku kolem šedesátky budí brzy ráno. „Když jsem chodila do práce, těšila jsem se, jak budu v penzi vyspávat,“ říká třiašedesátiletá Miroslava Ptáčková z Ostravy, která před rokem přestala pracovat. „Jenže teď se budím v půl šesté ráno a nemám co dělat. Dopoledne se mi táhne, ale po poledni už jsem unavená. Když si lehnu po obědě, zase se budím v noci. Jsem podrážděná, unavená. Takhle jsem si užívání si důchodu nepředstavovala,“ vypráví.

Psychologové to označují za velmi častý problém a říkají mu syndrom nového penzisty. Časté probouzení v těchto případech bývá projevem změny zaběhlých zvyků a mnohdy může znamenat dokonce začínající depresi z pocitu nepotřebnosti.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=13ed5237

Pravidlo, kolik hodin spánku je dost a kolik málo, podle geriatra Zdeňka Kalvacha neexistuje. Někomu mohou stačit čtyři hodiny spánku a cítí se dobře, jiný spí šest hodin a je unavený. Pokud máme pocit, že naše případné psychické či fyzické problémy mohou souviset s nekvalitním spánkem, možností, kam se obrátit, je rok od roku více.

Základní radu by měl poskytnout každý praktický lékař, ale pokud rovnou sáhne po receptu s léky na spaní, měli bychom zpozornět. Tato cesta je sice jednoduchá, ale může časem způsobit, že se už bez prášku na spaní prostě nevyspíme nikdy. Když nepomůže ani návštěva neurologa či psychologa, nastává čas na spánkovou laboratoř. Tato specializovaná pracoviště jsou ve většině krajských měst a právě v nich dokáží pomocí přístrojů odhalit, v čem přesně naše potíže se spaním spočívají a podle toho poradit léčbu. Často stačí málo a trápení je pryč. Hlavní je neříkat si: No jo, ve vyšším věku se prostě špatně spí.

Dříve, než se vydáte do ordinace,lékaři doporučují zkusit následující:

* Podvečerní procházku nebo aspoň posezení na vzduchu. Když není jiná možnost, stačí si doma sednout k otevřenému oknu.

* Poslední jídlo v šest večer. Pak maximálně ovoce.

* Sklenku teplého mléka s medem před spaním, případně sklenici piva

* Když nic nepomáhá, zkusit přípravky obsahující melatonin. To je hormon, kterému se říká spánkový a s přibývajícími lety ubývá. Na rozdíl od jiných léků na spaní není návykový a může jej předepsat každý lékař.

Jak by měl vypadat zdravý český senior?

KATEŘINA HÁJKOVÁ10. 7. 2020

Každému se dny, měsíce a roky počítají stejně. Projevy zvyšujícího se věku i vnímání vlastního stáří se ale dají ovlivnit. Ne nadarmo se říká, že každý je starý tak, jak se cítí. Kdy se z lidí stanou senioři a co to vůbec znamená?

ČLÁNEK

Obrázek zdravého seniora znáte z reklam či filmů, kde je prezentován jako jedinec, který bez obtíží překonává různé rekordy. I když realita často vypadá jinak, neznamená to, že člověk, který v 65 letech nekřepčí jako v 50, není zdravý. Spokojenost se liší podle vlastních představ, které mohou být různé. Jak by tedy měl vypadat normální zdravý senior?

Které celebrity stárnutí nezvládají?Stárnout s grácií není těžké. Stačí vědět, jak na toZpomalte stárnutí tím, že se naučíte meditovat

Důležitá je všeobecná spokojenost

Podle Ludmily Mazylkinové, praktické lékařky společnosti Moje ambulance, záleží především na soběstačnosti a fyzické i duševní kondici: „Člověk by se měl cítit všeobecně spokojeně. Měl by mít možnost bez obtíží vykonávat různé činnosti včetně sportování dle svého přání, samozřejmě přizpůsobeného věku a zdravotnímu stavu.”

Nežádoucí je demence a pestrá paleta jejích projevů, nutný je naopak optimismus a udržování sociálních kontaktů. Pomáhají předcházet úzkostem a depresi, které negativně ovlivňují celkovou vitalitu a bývají spojovány právě s rozvojem demence.

Sendvičová generace: Jak skloubit péči o děti i rodiče?

Podstatné je vyhledávat nové zájmy, koníčky, vyzkoušet třeba i univerzitu třetího věku

Online trénink mozku skutečně pomáhá, potvrdil to výzkumObdivuhodný příběh Majky (82): Čím se baví v domově seniorů?

Hranice 65 let je úmluva

„Senior“ znamená v latině „starší“. Podle lékařů je význam slova hodně relativní, statistiky hovoří o osobách nad 65 let. Jak ale říká docentka Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra a proděkanka FHS UK, je to jen jakási úmluva, která nemusí vůbec nic znamenat. „Většina lidí v tomto věku se těší dobrému zdraví, mnozí jsou v plném pracovním nasazení, ať již v zaměstnání, podnikání, nebo v rodině,“ vysvětluje lékařka.

Věk je jenom číslo! Znáte nejstarší sportovce světa?

Senior je člověk, ne souhrn diagnóz

Podle oslovených lékařek tedy nelze zdravého seniora popsat jen na základě souhrnu různých nemocí, protože do celkového stavu se promítá mnoho faktorů. Iva Holmerová klade důraz především na celkové zdraví a soběstačnost.

Na tu má vliv pohyblivost, stav mozku, riziko pádů a depresivita. Ty mohou geriatři po doporučení praktického lékaře různými testy zkoumat a podle výsledků odhalit skutečnosti, které by soběstačnost a kvalitu života mohly v budoucnu ovlivnit. V oblasti duševní se může jednat třeba o demenci, v oblasti tělesné například o křehkost.

Víte, jaké zvyky chrání před demencí?Senioři a osamělost. Jak často vás potřebují vidět? Budete v šoku!Jak se hledá babiččin bramborák

Stárnutí není nemoc

Fyziologické stárnutí je přirozenou součástí života a souvisejí s ním i některé neduhy zapříčiněné postupným opotřebováváním organismu. Bolesti kloubů, únava, pomalost a občasné zapomínání s vyšším věkem zkrátka souvisejí. Člověk, který jimi trpí, proto rozhodně není nezdravý a není nenormální, když po pětašedesátce už nemá tolik energie jako po pětapadesátce.

„I starší lidé jsou normální dospělí lidé. Není to žádný jiný druh člověka. Na to nakonec upozorňuje i Světová zdravotní organizace, která ve svých posledních zprávách o stárnutí uvádí, že věk by v žádném případě neměl být nálepkou, nebo snad dokonce důvodem k diskriminaci, a to v jakékoli oblasti života,“ říká Iva Holmerová. Stáří zkrátka není nemoc, jen fyziologický vývoj organismu, s nímž přirozeně souvisí určitá křehkost a zranitelnost.

5 míst světa, kde žije nejvíc stoletých! Co mají společného?

Dělejte pokud možno vše jako dřív. Pečujte o sebe a nezapomínejte na relaxaci a odpočinek

Osteoporóza: Drobnosti, které vás uchrání od invalidity!Alzheimer, nebo jen stáří? Typické projevy nemoci

Dělejte vše jako dřív

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=13ed5237

Žádná věková hranice by vás proto neměla omezovat v tom, co máte rádi. Naopak: dokud to jde, dělejte vše tak, jak jste zvyklí. „Je vhodné hledat i jiné zájmy, nacházet nebo rozvíjet různé koníčky, zabránit sociální izolaci nebo vyzkoušet i univerzitu třetího věku,“ radí Ludmila Mazylkinová.

Mentální svěžest pomáhá udržovat zábavné luštění.Nejčastější chyby v jídelníčku seniorů? Málo tekutin a moc omáček!Stárnutí podle horoskopu: Váhy se bojí vrásek. A vy?

Zdravý a normální senior je tedy takový, který se snaží žít co nejdéle kvalitním životem s co největším zachováním míry soběstačnosti v běžném prostředí a vyrovnat se se vším vlastními silami bez pomoci druhých.

A jak rodičům a prarodičům usnadnit stárnutí?

Bydlení

Unie pacientů ČR

Unie pacientů ČR

Rezervační systém:

Vyhledejte vhodné místo v zařízení sociální i lůžkové zdravotní péče

Bezplatně vyhledat zařízeníRegistrace

Když vám na tom záleží:

Unie pacientů ČR si dala za cíl zpřístupnit co nejvíce informací o zařízeních sociální péče a lůžkové zdravotní péče a jejich službách.

Aplikace vyhledává sociální služby jako například: domov pro seniory, domov se zvláštním režimem, domov se zvláštním režimem se zaměřením na Dg. Alzheimerova demence, pečovatelská služba. Rezervační systém také vyhledá zařízení v systému zdravotní péče: léčebna dlouhodobě nemocných, nemocnice následné péče.

Zároveň chce Unie pacientů ČR dosáhnout umístění potřebných pacientů/žadatelů v co možná nejkratší době v zařízení sociální péče i lůžkové zdravotní péče jim vyhovujících, a to nejen z pohledu relevantnosti poskytovaných služeb v souladu s jejich obtížemi. Vyhledávání vhodného zařízení je prováděno v reálném čase v závislosti na volných kapacitách a možnostech jednotlivých zařízení s přihlédnutím k vybrané lokalitě pacientem/žadatelem.

Vyhledání vhodného místa v zařízení sociální i lůžkové zdravotní péče

Takhle to dál nejde

Vyhledání vhodného místa v zařízení sociální i lůžkové zdravotní péče

Pomoc v 5-ti jednoduchých krocích

Vyhledání vhodného místa v zařízení sociální i lůžkové zdravotní péče

Konkrétní zařízení, konkrétní klient

Vyhledání vhodného místa v zařízení sociální i lůžkové zdravotní péče

Společně to zvládnemeBezplatně vyhledat zařízeníRegistrace

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=fcdf2b79

Bydlení pro seniory a DPS

Bydlení pro seniory a Domy s pečovatelskou službou je komerční bydlení formou nájmu, nebo koupí bytu. Obvykle v moderních komplexech, které jsou přizpůsobeny potřebám seniorů. Pečovatelská služba je poskytována buď daným zařízením, nebo externě.

Komu je určeno?

Bydlení pro seniory a Domy s pečovatelskou službou jsou určeny pro seniory, jejichž zdravotní stav nevyžaduje komplexní péči. Malometrážní bytové jednotky jsou určeny seniorům, kteří jsou v základních životních úkonech soběstační, ale pro zajištění některých potřeb vyžadují z důvodu věku, nebo zdravotního stavu pomoc a péči jiné osoby, přičemž tuto pomoc nebo péči nemohou zajistit rodinní příslušníci. Někdy jsou tato zařízení nazývána domy s byty zvláštního určení.

Jak to funguje?

Ubytování je poskytováno na základě nájemní smlouvy pro konkrétní ubytovací jednotku. V bytech je zajištěn výkon pečovatelské služby (vlastní, nebo externí). Není zde poskytována nepřetržitá pečovatelská služba, jako v domovech pro seniory. Služba funguje v občasném režimu nastaveném dle dohody seniora a poskytovatele. Tato pečovatelská (ambulantní) služba spočívá zejména v dodání, přípravě a podávání jídla, zajištění nákupů, pomoci při osobní hygieně, úklidu domácnosti, praní prádla, obstarání pedikúry, apod.

Úkony a čas poskytování pečovatelské služby, kterou obvykle poskytují pracovníci v sociálních službách, si obyvatel vyjedná s poskytovatelem a obě strany toto podpisem stvrdí ve smlouvě o poskytnutí pečovatelské služby. Podmínky a nabídka jednotlivých zařízení se liší. Detailní konkrétní informace získate od jednotlivých provozovatelů. 

Léčebny dlouhodobě nemocných – LDN

LDN jsou součástí zdravotnických zařízení, která poskytují lůžkovou a rehabilitační péči pro chronicky nemocné pacienty u kterých je nutný dlouhodobější pobyt a jsou špatně léčitelní. Léčebny jsou buď součástí nemocnic, popř. jejich samostatným (odloučeným) oddělením, nebo jsou samostatným subjektem. Mnoho nesoběstačných seniorů je umísťováno v LDN po dobu, než je pro ně nalezeno vhodné volné místo v sociálních službách.

Komu je určeno?

V zařízeních LDN se pečuje o dlouhodobě nemocné klienty staršího, ale i mladšího věku. Jsou to nemocní, u kterých je již ukončen diagnostický proces a charakter jejich nemocí vyžaduje dlouhodobou sesterskou, ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Důležitou roli v péči o tyto klienty hraje právě rehabilitační péče, která probíhá přímo na oddělení, kontinuálně i několikrát denně dle potřeby. Velký důraz je kladen vedle pohybové aktivity i na psychickou aktivitu nemocných (např. léčba prací) a také se zdůrazňuje individuální přístup k hospitalizovaným.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=0ec362e8

Příspěvek na péči

Co je příspěvek na péči?

Příspěvek na péči je určen těm lidem, kteří se v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neobejdou bez pomoci jiné osoby. Jedná se tedy o lidi, kteří potřebují pomoc při zvládání základních životních potřeb Zákon přesně definuje o jaké potřeby jde a podle jejich rozsahu je pak odstupňována výše příspěvku na péči.

Ke stažení:

Příspěvek na bydlení pro důchodce
Má důchodce nárok na příspěvek na bydlení?
Příspěvek na bydlení pro důchodce

Dobrý den, mám dotaz ohledně příspěvku na bydlení, který se týká důchdoce, který žije v domově důchodců nebo penzionu pro důchodce. Zajímalo by mne, zda tento důchodce, pokud, má nízký důchod, má nárok na tento příspěvěk. Děkuji. Naďa.
Odpověď:
Nárok na příspěvek na bydlení může mít i důchodce. Příspěvek na bydlení je určen vlastníkům nebo nájemcům domů či bytů, kteří kvůli nízkým příjmům nemohou hradit své náklady na bydlení. Společně se vždy posuzují všechny osoby, které mají v bytě či domě trvalé bydliště. Je tedy důležité, zda máte v penzionu trvalé bydliště a uzavřenou nájemní smlouvu. Pro přiznání příspěvku je rozhodné, zda jsou náklady na bydlení vyšší než 0,3násobek (v Praze 0,35násobek) příjmu všech společně posuzovaných osob obývajících předmětnou domácnost.
K výpočtu, zda máte na příspěvek nárok, můžete použít kalkulačku zde: http://www.penize.cz/kalkulacky/prispevek-na-bydleni
http://www.radcebydleni.eu

Kolik stojí bydlení v domově seniorů?

LENKA KAŠPAROVÁ 1. 8. 2019 Doba čtení: 7 minut 16 NOVÝCH NÁZORŮ

Sdílet

 Autor: DepositphotosNesedřou z nás ve stáří kůži pod záminkou poskytnutí útulného domova a teplé stravy? Chrání stát nějak seniory před podnikavci bez skrupulí? Příklady cen ubytování a služeb v domovech seniorů.

Přestože populace u nás stárne, domovy důchodců v Čechách a na Moravě nemají dostatek volného místa. Každoročně musejí odmítnout desítky tisíc žádostí o přijetí. Což je částečně způsobeno i tím, že někteří senioři si podávají více žádostí do různých domovů. To však nic nemění na tom, že většina domovů je plná až z 90 % a žadatelé na ubytování musejí čekat i několik let. Špatná je v tomto ohledu situace hlavně v Praze a Libereckém kraji, nejlépe je na tom naopak Jihočeský kraj.

Problémem však nejsou jen malé kapacity domovů, ale také ne vždy příliš přehledné informace o tom, pro jaký typ klientů je ten či onen domov určen. Při hledání vhodného domova důchodců vám může posloužit například Registr poskytovatelů sociálních služeb spravovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí. Další důležitou věcí, která by vás měla zajímat zvláště u domovů s pečovatelskou službou, je počet sociálních pracovníků pečujících o seniory.

Vzhledem k nízké prestiži, náročnosti a malému finančnímu ohodnocení, které jsou s touto profesí spjaty, může být v daném domově sociálních pracovníků nedostatek. A je pochopitelně rozdíl, jestli má jeden sociální pracovník na starosti 30, nebo 15 klientů. Čím větší počet seniorů musí obstarat, tím méně času může každému z nich věnovat individuálně. Neuškodí se také zajímat o kvalifikaci těchto pracovníků.

Kolik zaplatíte za jeden den v domově?

Domovy seniorů lze rozdělit na státní (spravované městem či obcí) a soukromé. Soukromé mohou v některých ohledech poskytovat lepší služby nebo větší komfort, raději se ale předem dobře obeznamte s jejich fungováním a také tím, co všechno si účtují. Samozřejmě nemohou po seniorech chtít více peněz, než jim dovoluje zákonný limit. Jde však o příspěvkové organizace, do kterých mohou přispívat příbuzní.

Podle zákona o sociálních službách může domov seniorů požadovat od klienta z jeho důchodu maximálně částku 380 Kč na den. Maximální výše úhrady za pobyt je stanovena na 210 Kč za den a za stravu 170 Kč na den. V souladu se zákonem o sociálních službách musí seniorovi po úhradě za ubytování a stravování zůstat minimálně 15 % z jeho příjmů. Lidé, kteří jsou závislí na péči druhé osoby, mají ze zákona nárok na sociální dávku – příspěvek na péči. Výše příspěvku se odvíjí od stupně závislosti (míře potřeby pomoci jiné osoby) klienta a pohybuje se v rozmezí 880 až 13 200 Kč měsíčně. Pokud senior žije v domově seniorů, má na tuto dávku nárok domov seniorů.

Praha

Státní domovy seniorů – spravuje město

Domov pro seniory Háje

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji se sociálním zařízením a sprchou vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 680 a za 31 dnů na 11 036 Kč. Za jeden den uhradíte 356 Kč.

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) ve dvoulůžkovém pokoji se sociálním zařízením a sprchou vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 9930 Kč a za 31 dnů 10 216 Kč. Za jeden den uhradíte 331 Kč.

Pobyt a strava s diabetickou dietou v jednolůžkovém pokoji se sociálním zařízením a sprchou vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 800 Kč a za 31 dnů 11 160 Kč. Za jeden den uhradíte 360 Kč.

Domov pro seniory Elišky Purkyňové

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 230 Kč a za 31 dnů 10 571 Kč. Za jeden den uhradíte 341 Kč.

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) ve vícelůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 9630 Kč a za 31 dnů 9951 Kč. Za jeden den uhradíte 321 Kč.

Pobyt a strava s diabetickou dietou v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 680 Kč a za 31 dnů 11 036 Kč. Za jeden den uhradíte 356 Kč.

Privátní domovy seniorů

Domov Sue Ryder

Snaží se seniorům poskytovat individuální péči specializovanou na potřeby konkrétních klientů. Na svých stránkách uvádí, že skutečné měsíční náklady na jedno lůžko v domově činí 70 000 Kč. Až 50 % nákladů domov pokrývá granty (Ministerstvo práce a sociálních věcí a další), dary od firem a vlastními obchodními aktivitami (například dobročinnými obchody). Je obvyklé, že na pokrytí nákladů se dary podílí i rodiny klientů.

Senioři si hradí pobyt a stravu. Ta vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 400 Kč a za 31 dnů 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte 380 Kč. Cena zahrnuje ubytování včetně úklidu a praní prádla a stravu 3× denně. Další ceník se odvíjí podle individuálních potřeb a je na vyžádání.

ANAVITA Domov seniorů Vysočany

Senior si hradí pobyt a stravu. Ta vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 400 Kč a za 31 dnů 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte 380 Kč. Další ceník se odvíjí podle individuálních potřeb a je na vyžádání.

Brno

Státní domovy seniorů – spravuje město

Domov pro seniory Foltýnova

Domov se zvláštním režimem. Součástí každé obytné jednotky je předsíň, koupelna, WC a balkon, nebo lodžie. Každý zájemce si může zvolit, zda chce obytnou jednotku vybavit nábytkem domova, nebo vlastním. Do platby za bydlení je zahrnut úklid, praní, drobné opravy ložního a osobního prádla a ošacení, žehlení, spotřeba vody, tepla a elektrické energie.

Bydlení a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 1140 Kč a za 31 dnů 11 408 Kč. Za jeden den uhradíte 368 Kč.

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) ve dvoulůžkovém (manželském 1 + 1) pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10740 Kč a za 31 dnů 11098 Kč. Za jeden den uhradíte 358 Kč.

Pobyt a strava s diabetickou dietou v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10740 Kč a za 31 dnů 11 098 Kč. Za jeden den uhradíte 370 Kč.

Domov pro seniory Kociánka

Domov je situován v 5,5 ha lesoparku, jehož součástí je malá zahrádka a je plně bezbarierový. (Je specificky odborně zaměřen na ošetřovatelsko-zdravotnickou péči o klienty se sníženou mobilitou.) Okolí je tudíž vhodné na procházky. Součástí domova je pobytová terasa, společenské odpočinkové místnosti s televizí a podobně. Pokoje jsou vybaveny nábytkem příspěvkové organizace a nelze je doplňovat vlastním nábytkem. Na každém pokoji je hygienický kout s umyvadlem. Koupelny s vanou, sprchovým koutem a WC jsou společné na chodbě vždy pro více pokojů. V atriu domova je k dispozici Wi-Fi připojení.

Bydlení a strava v pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 400 Kč a za 31 dnů 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte 380 Kč.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=edf7430a

Privátní domov seniorů

Domov pro seniory Norbertinum

Senior si hradí pobyt a stravu. Ta vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 400 Kč a za 31 dnů 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte maximálně 380 Kč. Další ceník se odvíjí podle individuálních potřeb a je na vyžádání.

Ostrava

Státní domovy seniorů – zřizuje město

Domov Slunečnice Ostrava

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji se sociálním zařízením, sprchou a balkonem vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 950 a za 31 dnů na 11 315 Kč. Za jeden den uhradíte 365 Kč.

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji bez sociálního zařízení a bez balkonu vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 10 500 a za 31 dnů na 10 850 Kč. Za jeden den uhradíte 350 Kč.

Pobyt a strava s diabetickou dietou v jednolůžkovém pokoji se sociálním zařízením, sprchou a balkonem vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 250 Kč a za 31 dnů 11 625 Kč. Za jeden den uhradíte 375 Kč.

Domov Slunovrat v Ostravě-Přívoze

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 9600 a za 31 dnů na 9920 Kč. Za jeden den uhradíte 320 Kč.

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=cb64a4ba

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) ve dvoulůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 9300 a za 31 dnů na 9610 Kč. Za jeden den uhradíte 310 Kč.

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) ve třílůžkovém pokoji vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 9000 a za 31 dnů na 9300 Kč. Za jeden den uhradíte 300 Kč.

Privátní domov seniorů

Domov pro seniory LADA

Pobyt a strava (pokud nemusíte dodržovat diabetickou dietu) vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 100 a za 31 dnů na 11470 Kč. Za jeden den uhradíte 370 Kč. Pobyt a strava s diabetickou dietou vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11400 a za 31 dnů na 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte 380 Kč.

Liberec

Státní domov seniorů – zřizuje město

Domov KOPRETINA

Pobyt a strava s diabetickou dietou vás měsíčně (30 dnů) vyjde na 11 400 a za 31 dnů na 11 780 Kč. Za jeden den uhradíte 380 Kč.

Cena zahrnuje: ubytování, úklid, praní a drobné opravy ložního a osobního prádla a ošacení, žehlení včetně zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel.

Privátní domov seniorů

Penzion pro seniory ATRIUM

Uvádí na svých stránkách pouze ceny za ubytování v měsíčním paušálu. Pobyt v jednolůžkovém pokoji vás měsíčně vyjde na 10 000. Za jeden den uhradíte kolem 300 Kč. Pobyt ve dvoulůžkovém pokoji vás měsíčně vyjde na 8000 Kč. Za jeden den uhradíte kolem 266 Kč. Pobyt ve třílůžkovém pokoji vás měsíčně vyjde na 7000 Kč. Za jeden den uhradíte 233 Kč. V případě krátkodobého pobytu zaplatíte za ubytování a stravu částku v rozmezí 500 Kč až 800 Kč.

Historie

Odkazy v zápatí

Zajímavosti o Polsku

  • Je osmou nejlidnatější a devátou největší zemí v Evropě.
  • Kromě Česka hraničí také s Německem, Slovenskem, Ukrajinou, Běloruskem, Litvou a Ruskem.
  • Jeho nejvyšší vrcholem je hora Rysy dosahující výšky 2 503 metrů nad mořem, která leží v polské části Tater.
  • Pochází odtud celkem 17 nositelů Nobelovy ceny, z nichž nejznámější Marie Curie-Skłodowská získala ocenění hned dvakrát.
  • Je rodnou zemí Mikuláše Koperníka, průkopníka teorie o tom, že Slunce je středem naší soustavy, která se později prokázala jako pravdivá.

Zajímavá místa a památky v Polsku

Varšava (Warsaw)

Po rozsáhlém poničení během druhé světové války, kdy doslova vstala z popela, se Varšavě začalo přezdívat město fénixe. V tomto hlavním a největším městě Polska, které se jako mnoho zdejších metropolí rozprostírá na břehu řeky Visly, se setkává mnoho architektonických stylů. Najdete tu snad vše od zrekonstruovaných gotických a novorenesančních staveb Starého města, které se vyjímá na seznamu kulturního dědictví UNESCO, přes betonové budovy z dob komunistického režimu, až po moderní stavby z oceli a skla, nad kterými se tyčí monumentální mrakodrapy.

Kromě současných výškových budov bychom za varšavskou dominantu mohli považovat Královský hrad (Royal Castle of Warsaw), jenž pochází ze 14. století a byl sídlem polských králů, prezidenta i parlamentu. Pro pochopení zdejší historie byste však měli zajít do  Muzea dějin polských Židů (POLIN Museum of the History of Polish Jews), které zachycuje vývoj kultury židovských obyvatel za posledních tisíc let, nebo například do Muzea varšavského povstání (Warsaw Uprising Museum).

Sloviňský národní park (Słowiński National Park)

Člověk by si nejspíš myslel, že pokud chce spatřit písečné duny, tak by měl zamířit někam do Afriky či Austrálie. Málokdo by však čekal, že stačí vyrazit o pár stovek kilometrů na sever do Sloviňského národního parku. Rozprostírá se na 180 kilometrech čtverečních podél pobřeží Baltu a kromě rozlehlých pohyblivých dun je tvořen borovými lesy, bažinami, jezery a loukami. Je domovem 260 druhů vodních a bažinatých ptáků, a tak není divu, že jej reprezentuje symbol racka.

Krakov (Kraków)

Druhou největší metropolí obývající břehy Visly je Krakov, jenž je zároveň jedním z nejstarších polských měst. Považuje se za neoblíbenější a tudíž i nejnavštěvovanější turistické místo celé země. Většina návštěvníků směřuje do Starého města (Kraków Old Town), konkrétně na Krakovský rynek (Rynek Główny) s proslulou renesanční tržnicí zvanou Sukiennice (Kraków Cloth Hall), zařazenou do seznamu UNESCO.

Tomuto hlavnímu krakovskému náměstí, které je jedním z největších v Evropě, čelí gotický cihlový Kostel Nanebevzetí Panny Marie (St. Mary’s Basilica) a věž ze 14. století, jež je pozůstatkem bývalé radnice. A jestliže byste si chtěli ulevit od zalidněného centra, zamiřte na levý břeh řeky, do Královského hradu na Wawelu s katedrálou svatého Stanislava a svatého Václava.

Bělověžský prales (Bialowieza Forest)

Oblast Bělověže představuje poslední zbytky pravěkého lesa, jenž na konci doby ledové pokrýval většinu Evropy. Tento rozlehlý prales se nachází na hranicích s Běloruskem a právem patří do kulturního dědictví UNESCO. Je domovem více než 12 tisíc živočišných druhů, z nichž nejznámějším představitelem je rozhodně zubr evropský, který se v tomto prostředí rychle ujal po roce 1952, kdy byli čtyři zástupci tohoto druhu vypuštěni z chovné stanice. Zachovalá niterní sekce tohoto pravěkého lesa je chráněna plotem a návštěvníci do ní mohou vstoupit pouze za doprovodu průvodce. Nicméně návštěva tohoto místa bude fascinujícím a očistným zážitkem pro vaše tělo i duši.

Hrad Malbork (Malbork Castle)

Křižácký hrad Malbork, jenž dominuje stejnojmennému polskému městu a řece Nogat, je s rozlohou 250 000 m² jedním z největších hradů na světě. Za stavbu celého komplexu, rozděleného do Podzámčí, Středního Hradu a Vyššího Hradu, se ve 13. století zasloužil Řád německých rytířů. Jako materiál byly použity červené cihly, díky nimž celá stavba spolu s jejím odrazem v okolních vodách vytváří skutečně kouzelné středověké panorama.

Koncentrační tábor Osvětim (Auschwitz concentration camp)

Pracovní, koncentrační a vyhlazovací tábory v okolí města Osvětim (německy Auschwitz) jsou velmi smutnou, avšak neoddělitelnou součástí polské historie. Hrozivé události, které proběhly v táborech Auschwitz I, II a III, se stále nesou zdejším ovzduším, jehož ráz snad ani nelze vystihnout slovy. Památku obětí holokaustu sem každoročně přijíždí uctít miliony návštěvníků ze všech koutů světa. Kromě prohlídky samotných prostor si můžete rozšířit znalosti i v místním muzeu, které dokumentuje průběh a následky rasové nesnášenlivosti, jež si vyžádala víc než milion lidských obětí.

Gdaňsk (Gdańsk)

Z atmosféry tohoto překrásného přístavního města, stejně tak jako z moře, které jej omývá, čiší svěžest a svoboda. Většina zdejších zajímavostí se nachází ve dvou čtvrtích v samém srdci Gdaňsku – v tzv. Hlavním městě (Główne Miasto) a Starém městě (Stare Miasto). Je jich tu spousta, avšak mezi ty nejatraktivnější a nejstarší nepochybně patří Dlouhá ulice (Long Lane/Ulica Długa), která je z obou stran ohraničena dvěma branami, Zlatou a Zelenou, u níž pak vyúsťuje v Dlouhý trh (Long Market/Długi Targ). Kromě těchto míst byste také neměli minout Baziliku Nanebevzetí Panny Marie (St. Mary’s Church), jež patří do trojice největších chrámů světa, Královskou kapli (Royal Chapel) ani Staroměstskou radnici (Old Town Hall).

Solný důl Wieliczka (Wieliczka Salt Mine)

Nedaleko Krakova se nachází další, velmi oblíbená památka, a to historický solný důl Wieliczka. Jeho prostory sahají do hloubky 327 metrů a jsou propojeny mnoha chodbami, které společně dosahují délky 300 kilometrů. Těžba zde započala již ve 13. století a nebyla ukončena až do počátků 21. století. Za tu dobu se zde nastřádalo a uchovalo mnoho různých těžebních technologií a historických a mýtických soch vytvořených z kamenné soli. Kromě nich mohou turisté na 3,5 kilometrové trase obdivovat podzemní kaple a klenuté síně, zúčastnit se zdejších fyzických i relaxačních cvičení nebo dokonce strávit noc několik desítek metrů pod zemí.

Možná, že jste Polsko doposud podceňovali, ale pokud byste chtěli navštívit opravdu všechny zajímavé lokality, trvalo by vám to minimálně měsíc – pokud byste si to dovedli naplánovat. Ať už si vyberete kterékoli větší město či přírodní oblast, bude na vás čekat spousta pozoruhodných míst a netradičních zážitků.

První vyvraždění Vršovců: Proč se rozhodli Přemyslovci zaútočit?

Rod Vršovců je v českých raných dějinách téměř synonymem pro zradu, lstivost a podlost Údajně mají na svědomí nejméně dvě vraždy přemyslovských knížat, mučení knížete Jaromíra a lstivé intriky proti dalším členům vládnoucího rodu

Většinu informací o Vršovcích čerpáme z Kroniky Čechů (Chronica Boemorum) od děkana Kosmy, dokončené roku 1125. Kosmas neskrývaně oslavuje vládnoucí rod Přemyslovců a dští pomyslný oheň a síru na všechny jejich nepřátele a protivníky. Proto by nás nemělo překvapit, že konkurenční rod, jenž byl možná druhý nejmocnější v české kotlině a neskrýval vlastní mocenské ambice, se u Kosmy dočkal jen odsouzení a pohany.

Od Kosmy pak převzali informace jak pozdější kronikáři, tak od 19. století většina moderních českých historiků, kteří místy odsoudili Vršovce ještě i v místech, kde to Kosmas ani nezamýšlel. Nemusíme pátrat po tom, kdo nechal Vršovce vyvraždit, vina Přemyslovců je zjevná, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli se Vršovci opravdu provinili tím, z čeho je kroniky obviňují.

Potupený Jaromír

Vršovci sehráli první významnou roli v českých dějinách na přelomu 10. a 11. století (v letech 995–1014). Nikoliv náhodou se jednalo o dobu, kdy byl český knížecí stolec oslaben vzájemnými půtkami mezi členy přemyslovského rodu. Kronikář Kosmas dává jasně najevo, že Vršovci sehráli v  čase chaosu úlohu rozvracečů, podněcovačů vzpour a zrady. Přitom si musíme uvědomit, že zmiňované období Kosmas vůbec neprožil (žil v letech asi 1045–1125). Většinu informací čerpal z ústních zdrojů, případně z legend, a k tomu si spoustu věcí domyslel, jak se mu to hodilo do jeho konceptu.

O účasti Vršovců na vraždění Slavníkovců roku 995 kronikář Kosmas nepíše. Jeho první zmínka o Vršovcích je zasazena zhruba do roku 1000, kdy v Čechách probíhal boj o knížecí stolec mezi bratry Boleslavem III.Oldřichem a Jaromírem. Do boje hojně zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý.

Kosmas uvádí, že Vršovci využili zajetí knížete Boleslav III. v Polsku, aby se zmocnili jeho bratra Jaromíra: „Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel do Prahy pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti [Vršovci] spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

První pokusy o vyvraždění

Věrný Hovora byl za svoji odvahu odměněn šlechtickým titulem a pozemky u Velíze. Zlořečený Kochan se prý tehdy zachránil útěkem do Polska a ze dvora polského knížete nadále škodil Přemyslovcům. Údajně kvůli jeho pomluvám nechal později vládnoucí kníže Oldřich (vládl 1012–1033) vyloupnout svému bratrovi Jaromírovi oči a vykastrovat ho. Kníže Jaromír byl vůbec tragická postava českých dějin, což svým činem měli začít právě Vršovci. 

Budeme-li věřit Kosmovu podání, které obratně stírá vinu vycházející ze svárlivosti samotných Přemyslovců, pak se nemůžeme divit, že se Přemyslovci pokusili Vršovců co nejdříve zbavit. Poprvé tak učinili roku 1003, k němuž uvádí Kosmas pouze lakonickou poznámku: „U nás byli povražděni Vršovci.“

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Nesmíme si ovšem představovat, že takhle jednoduše by se dalo zbavit všech Vršovců najednou. Raně středověké rody totiž neměly jen pár členů, ale počítalo se příbuzenství po otci i matce až do sedmého kolena. To mohlo dohromady být i několik stovek lidí. Nešlo je jednoduše vyvraždit, a to i kdybychom pominuli Kochana a s ním možná i další příbuzné, kteří stále žili v polském exilu. Druhý podobný pokus se pak uskutečnil roku 1014 zhruba se stejným výsledkem. Můžeme předpokládat, že Vršovci sice přežili, ale ztratili svůj vliv a postavení, které zjevně měli koncem 10. století.

Cesta do Canossy: Papež nechal císaře Jindřicha IV. čekat tři dny před branami

Jakkoli byl římský král či císař mocný, vždy musel brát v potaz hodnostáře, který momentálně seděl na papežském stolci v Římě. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil například Jindřich IV. ve slavném sporu s papežem Řehořem VII.

<p>Čekající Jindřich IV. s manželkou a synem před Canossou,</p>

Čekající Jindřich IV. s manželkou a synem před Canossou,

Brzy po svém nástupu do úřadu svolal Řehoř VII. důležitou synodu, což byl sněm biskupů a dalších prelátů. Synoda pod výrazným papežovým vlivem rozhodla, že všichni nižší i vyšší církevní hodnostáři, kteří svůj úřad získali za peníze anebo jsou ženatí, ho musí bez prodlení opustit. Papež vyzval římského krále Jindřicha IV., aby překontroloval situaci ve svých zemích a zjednal spravedlnost. Král slíbil, co papež chtěl, ovšem k činu se stále neměl. Doma mu vyrostla silná opozice, jelikož „nemravného“ kléru měl ve své říši dost a dost.

Neposlušní duchovní se pochopitelně bránili. Nechtěli se stát obětí jakýchsi reformních prověrek. Papežův hněv se zpočátku obrátil pouze proti královým rádcům, které exkomunikoval. Sám Jindřich byl tehdy ještě mladý, sotva přesáhl dvacítku, Řehoř tedy viděl vinu v těch, kteří nezkušenému mladíkovi dávali špatné rady.

Počátky sporu

Pak ovšem došlo k hlavnímu střetu kvůli obsazení lombardského arcibiskupství v Miláně. Lombardie byla veledůležitou oblastí pro papeže i krále. Nebylo zdaleka lhostejné, kdo dosedne na tamní arcibiskupský stolec. V zájmu obou potentátů bylo protlačit do Milána vhodného kandidáta, který bude podporovat jejich politiku a zajistí jim vliv v této oblasti.

Jindřich neváhal a sám jmenoval nového arcibiskupa. Tomuto aktu dosazení církevního hodnostáře do úřadu se říká investitura. Arcibiskup byl tedy nastolen neboli investován bez papežova vědomí a svolení, což nemohl brát na lehkou váhu. Pohrozil Jindřichovi osvědčenou církevní zbraní – exkomunikací. Král, který nehodlal čekat, až Řehoř svou hrozbu splní, raději hned svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří papeže prohlásili za sesazeného z římského stolce

Vzpoura německých knížat

Papež neváhal a ihned vladaři odpověděl dopisem, v němž ho prohlásil za sesazeného. Němečtí církevní hodnostáři, kteří předtím papeže sesadili, se takového ostrého vystoupení zalekli. Vytušili, že začíná jít do tuhého, a jeden po druhém krále pomalu opouštěli.

Německá šlechta, která se po celou dobu Jindřichovy vlády bouřila, s uspokojením pochopila, že se panovník ocitl v úzkých. Papežova výzva k Jindřichovým poddaným, které vyvázal z poslušnosti ke králi, jim přišla vhod. Říšská knížata tedy uspořádala říšský sněm, na němž v duchu Řehořových instrukcí krále prohlásila za sesazeného, pokud přesně do uplynutí jednoho roku, tedy do 2. února 1077, nevyprosí na papeži s opravdovou kajícností rozhřešení. A tahle možnost nevypadala pravděpodobně.

Spiklenci si spokojeně mnuli ruce, jak elegantně se krále zbavili. Nepočítali však s tím, že Jindřich je pro udržení trůnu ochoten udělat cokoliv. Každopádně se situace kuriózně otočila, už nestál král spojený s „neposlušnými“ duchovními proti papeži, ale naopak papež spojený s „neposlušnými“ šlechtici proti králi.

Pouť do Canossy

Král si uvědomil, v jak ožehavé situaci se kvůli svému nerozvážnému činu ocitl. Rozhodl se tedy, že papeže skutečně odprosí a vydal se na cestu do Itálie. Jihoněmečtí vévodové okamžitě obsadili alpské průsmyky, aby jej zadrželi, ale Jindřichovi se podařilo proklouznout nestřeženou cestou. Necestoval sám, měl s sebou početný doprovod včetně vlastní manželky. Přechod přes Alpy byl přesto vším možným, jen ne příjemnou procházkou horskou krajinou. Přišla totiž zima, napadl sníh a klopýtání závějemi či po zmrzlém ledovém povrchu bylo nesmírně riskantní. Každou chvíli hrozilo nebezpečí pádu do hlubin, z nichž není návratu. Jindřich najal zkušené průvodce znalé místních průsmyků, kteří jeho skupinu naštěstí dokázali přes Alpy v pořádku převést.

Když se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že král je tu. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle se shromáždil dostatek mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců. Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází kajícník či mstitel. Uchýlil se na pevný hrad Canossa, který patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě a vyčkával. 

Král nejprve k papeži vyslal některé své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl a pak prohlásil, že pokud s ním chce král jednat, nechť se dostaví do Augsburgu, kde s ním jeho případ probere a vynese spravedlivý soud podle církevního práva. To však pro nešťastného vladaře nebylo žádné řešení, on potřeboval získat papežovo odpuštění tady a teď, protože konec roční lhůty se kvapně blížil.

Prostřednictvím svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí do Hromnic rozhřešení. Papež se jako pravý křesťan nakonec smiloval a vyřkl tento ortel: král k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu bude odpuštěno. 

TIP: Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa

Takové pokoření žádný vládce římské říše ještě nepodstoupil. Sotva nastal druhý den, Jindřich zbavený královského roucha, v prosté haleně kajícníka, bosý a s prázdným žaludkem (neboť půst byl neodmyslitelnou součástí pravého pokání) již přešlapoval před bránou hradu a čekal na papežovo rozhodnutí. S tím škodolibý Řehoř vůbec nepospíchal a nechal ubohého vladaře mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny, než ho konečně pozval dál k audienci. Při ní mu promluvil do duše a poté mu ono vytoužené rozhřešení konečně udělil. 

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=1e2080b4

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAČKA, Vladimír; LISICKÁ, HelenaZÁMEČNÍK, KarelDomovní znamení v Olomouci. 2. vyd. Olomouc: Poznání, 2013. 192 s. ISBN 978-80-87419-31-1.
  • JURYŠEK, Oldřich. Dějiny Olomouce 1017–1920. Olomouc: Votobia, 2006. 207 s. ISBN 80-7220-258-8.
  • NEŠPOR, VáclavDějiny města Olomouce. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. ISBN 80-7198-343-8.
  • SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 389 s. ISBN 80-244-0493-1.
  • SPÁČIL, Vladimír; TICHÁK, MilanV čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu staletí. Olomouc: Memoria, 2002. 88 s. ISBN 80-85807-18-1.
  • ŠMERAL, Jiří; BUREŠOVÁ, Jana; SCHULZ, Jindřich. Dějiny Olomouce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. 2 svazky (629, 533 s.). ISBN 978-80-244-2370-8.
  • TICHÁK, Milan. Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou staletí. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 185 s. ISBN 80-903687-1-9.
  • TICHÁK, Milan. Vzpomínky na starou Olomouc a její předměstí. 3. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2018. 308 s. ISBN 978-80-87274-45-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAČKA, Vladimír; LISICKÁ, HelenaZÁMEČNÍK, KarelDomovní znamení v Olomouci. 2. vyd. Olomouc: Poznání, 2013. 192 s. ISBN 978-80-87419-31-1.
  • JURYŠEK, Oldřich. Dějiny Olomouce 1017–1920. Olomouc: Votobia, 2006. 207 s. ISBN 80-7220-258-8.
  • NEŠPOR, VáclavDějiny města Olomouce. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. ISBN 80-7198-343-8.
  • SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 389 s. ISBN 80-244-0493-1.
  • SPÁČIL, Vladimír; TICHÁK, MilanV čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu staletí. Olomouc: Memoria, 2002. 88 s. ISBN 80-85807-18-1.
  • ŠMERAL, Jiří; BUREŠOVÁ, Jana; SCHULZ, Jindřich. Dějiny Olomouce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. 2 svazky (629, 533 s.). ISBN 978-80-244-2370-8.
  • TICHÁK, Milan. Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou staletí. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 185 s. ISBN 80-903687-1-9.
  • TICHÁK, Milan. Vzpomínky na starou Olomouc a její předměstí. 3. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2018. 308 s. ISBN 978-80-87274-45-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie

Historie

Odkazy v zápatí

Zajímavosti o Polsku

  • Je osmou nejlidnatější a devátou největší zemí v Evropě.
  • Kromě Česka hraničí také s Německem, Slovenskem, Ukrajinou, Běloruskem, Litvou a Ruskem.
  • Jeho nejvyšší vrcholem je hora Rysy dosahující výšky 2 503 metrů nad mořem, která leží v polské části Tater.
  • Pochází odtud celkem 17 nositelů Nobelovy ceny, z nichž nejznámější Marie Curie-Skłodowská získala ocenění hned dvakrát.
  • Je rodnou zemí Mikuláše Koperníka, průkopníka teorie o tom, že Slunce je středem naší soustavy, která se později prokázala jako pravdivá.

Zajímavá místa a památky v Polsku

Varšava (Warsaw)

Po rozsáhlém poničení během druhé světové války, kdy doslova vstala z popela, se Varšavě začalo přezdívat město fénixe. V tomto hlavním a největším městě Polska, které se jako mnoho zdejších metropolí rozprostírá na břehu řeky Visly, se setkává mnoho architektonických stylů. Najdete tu snad vše od zrekonstruovaných gotických a novorenesančních staveb Starého města, které se vyjímá na seznamu kulturního dědictví UNESCO, přes betonové budovy z dob komunistického režimu, až po moderní stavby z oceli a skla, nad kterými se tyčí monumentální mrakodrapy.

Kromě současných výškových budov bychom za varšavskou dominantu mohli považovat Královský hrad (Royal Castle of Warsaw), jenž pochází ze 14. století a byl sídlem polských králů, prezidenta i parlamentu. Pro pochopení zdejší historie byste však měli zajít do  Muzea dějin polských Židů (POLIN Museum of the History of Polish Jews), které zachycuje vývoj kultury židovských obyvatel za posledních tisíc let, nebo například do Muzea varšavského povstání (Warsaw Uprising Museum).

Sloviňský národní park (Słowiński National Park)

Člověk by si nejspíš myslel, že pokud chce spatřit písečné duny, tak by měl zamířit někam do Afriky či Austrálie. Málokdo by však čekal, že stačí vyrazit o pár stovek kilometrů na sever do Sloviňského národního parku. Rozprostírá se na 180 kilometrech čtverečních podél pobřeží Baltu a kromě rozlehlých pohyblivých dun je tvořen borovými lesy, bažinami, jezery a loukami. Je domovem 260 druhů vodních a bažinatých ptáků, a tak není divu, že jej reprezentuje symbol racka.

Krakov (Kraków)

Druhou největší metropolí obývající břehy Visly je Krakov, jenž je zároveň jedním z nejstarších polských měst. Považuje se za neoblíbenější a tudíž i nejnavštěvovanější turistické místo celé země. Většina návštěvníků směřuje do Starého města (Kraków Old Town), konkrétně na Krakovský rynek (Rynek Główny) s proslulou renesanční tržnicí zvanou Sukiennice (Kraków Cloth Hall), zařazenou do seznamu UNESCO.

Tomuto hlavnímu krakovskému náměstí, které je jedním z největších v Evropě, čelí gotický cihlový Kostel Nanebevzetí Panny Marie (St. Mary’s Basilica) a věž ze 14. století, jež je pozůstatkem bývalé radnice. A jestliže byste si chtěli ulevit od zalidněného centra, zamiřte na levý břeh řeky, do Královského hradu na Wawelu s katedrálou svatého Stanislava a svatého Václava.

Bělověžský prales (Bialowieza Forest)

Oblast Bělověže představuje poslední zbytky pravěkého lesa, jenž na konci doby ledové pokrýval většinu Evropy. Tento rozlehlý prales se nachází na hranicích s Běloruskem a právem patří do kulturního dědictví UNESCO. Je domovem více než 12 tisíc živočišných druhů, z nichž nejznámějším představitelem je rozhodně zubr evropský, který se v tomto prostředí rychle ujal po roce 1952, kdy byli čtyři zástupci tohoto druhu vypuštěni z chovné stanice. Zachovalá niterní sekce tohoto pravěkého lesa je chráněna plotem a návštěvníci do ní mohou vstoupit pouze za doprovodu průvodce. Nicméně návštěva tohoto místa bude fascinujícím a očistným zážitkem pro vaše tělo i duši.

Hrad Malbork (Malbork Castle)

Křižácký hrad Malbork, jenž dominuje stejnojmennému polskému městu a řece Nogat, je s rozlohou 250 000 m² jedním z největších hradů na světě. Za stavbu celého komplexu, rozděleného do Podzámčí, Středního Hradu a Vyššího Hradu, se ve 13. století zasloužil Řád německých rytířů. Jako materiál byly použity červené cihly, díky nimž celá stavba spolu s jejím odrazem v okolních vodách vytváří skutečně kouzelné středověké panorama.

Koncentrační tábor Osvětim (Auschwitz concentration camp)

Pracovní, koncentrační a vyhlazovací tábory v okolí města Osvětim (německy Auschwitz) jsou velmi smutnou, avšak neoddělitelnou součástí polské historie. Hrozivé události, které proběhly v táborech Auschwitz I, II a III, se stále nesou zdejším ovzduším, jehož ráz snad ani nelze vystihnout slovy. Památku obětí holokaustu sem každoročně přijíždí uctít miliony návštěvníků ze všech koutů světa. Kromě prohlídky samotných prostor si můžete rozšířit znalosti i v místním muzeu, které dokumentuje průběh a následky rasové nesnášenlivosti, jež si vyžádala víc než milion lidských obětí.

Gdaňsk (Gdańsk)

Z atmosféry tohoto překrásného přístavního města, stejně tak jako z moře, které jej omývá, čiší svěžest a svoboda. Většina zdejších zajímavostí se nachází ve dvou čtvrtích v samém srdci Gdaňsku – v tzv. Hlavním městě (Główne Miasto) a Starém městě (Stare Miasto). Je jich tu spousta, avšak mezi ty nejatraktivnější a nejstarší nepochybně patří Dlouhá ulice (Long Lane/Ulica Długa), která je z obou stran ohraničena dvěma branami, Zlatou a Zelenou, u níž pak vyúsťuje v Dlouhý trh (Long Market/Długi Targ). Kromě těchto míst byste také neměli minout Baziliku Nanebevzetí Panny Marie (St. Mary’s Church), jež patří do trojice největších chrámů světa, Královskou kapli (Royal Chapel) ani Staroměstskou radnici (Old Town Hall).

Solný důl Wieliczka (Wieliczka Salt Mine)

Nedaleko Krakova se nachází další, velmi oblíbená památka, a to historický solný důl Wieliczka. Jeho prostory sahají do hloubky 327 metrů a jsou propojeny mnoha chodbami, které společně dosahují délky 300 kilometrů. Těžba zde započala již ve 13. století a nebyla ukončena až do počátků 21. století. Za tu dobu se zde nastřádalo a uchovalo mnoho různých těžebních technologií a historických a mýtických soch vytvořených z kamenné soli. Kromě nich mohou turisté na 3,5 kilometrové trase obdivovat podzemní kaple a klenuté síně, zúčastnit se zdejších fyzických i relaxačních cvičení nebo dokonce strávit noc několik desítek metrů pod zemí.

Možná, že jste Polsko doposud podceňovali, ale pokud byste chtěli navštívit opravdu všechny zajímavé lokality, trvalo by vám to minimálně měsíc – pokud byste si to dovedli naplánovat. Ať už si vyberete kterékoli větší město či přírodní oblast, bude na vás čekat spousta pozoruhodných míst a netradičních zážitků.

První vyvraždění Vršovců: Proč se rozhodli Přemyslovci zaútočit?

Rod Vršovců je v českých raných dějinách téměř synonymem pro zradu, lstivost a podlost Údajně mají na svědomí nejméně dvě vraždy přemyslovských knížat, mučení knížete Jaromíra a lstivé intriky proti dalším členům vládnoucího rodu

Většinu informací o Vršovcích čerpáme z Kroniky Čechů (Chronica Boemorum) od děkana Kosmy, dokončené roku 1125. Kosmas neskrývaně oslavuje vládnoucí rod Přemyslovců a dští pomyslný oheň a síru na všechny jejich nepřátele a protivníky. Proto by nás nemělo překvapit, že konkurenční rod, jenž byl možná druhý nejmocnější v české kotlině a neskrýval vlastní mocenské ambice, se u Kosmy dočkal jen odsouzení a pohany.

Od Kosmy pak převzali informace jak pozdější kronikáři, tak od 19. století většina moderních českých historiků, kteří místy odsoudili Vršovce ještě i v místech, kde to Kosmas ani nezamýšlel. Nemusíme pátrat po tom, kdo nechal Vršovce vyvraždit, vina Přemyslovců je zjevná, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli se Vršovci opravdu provinili tím, z čeho je kroniky obviňují.

Potupený Jaromír

Vršovci sehráli první významnou roli v českých dějinách na přelomu 10. a 11. století (v letech 995–1014). Nikoliv náhodou se jednalo o dobu, kdy byl český knížecí stolec oslaben vzájemnými půtkami mezi členy přemyslovského rodu. Kronikář Kosmas dává jasně najevo, že Vršovci sehráli v  čase chaosu úlohu rozvracečů, podněcovačů vzpour a zrady. Přitom si musíme uvědomit, že zmiňované období Kosmas vůbec neprožil (žil v letech asi 1045–1125). Většinu informací čerpal z ústních zdrojů, případně z legend, a k tomu si spoustu věcí domyslel, jak se mu to hodilo do jeho konceptu.

O účasti Vršovců na vraždění Slavníkovců roku 995 kronikář Kosmas nepíše. Jeho první zmínka o Vršovcích je zasazena zhruba do roku 1000, kdy v Čechách probíhal boj o knížecí stolec mezi bratry Boleslavem III.Oldřichem a Jaromírem. Do boje hojně zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý.

Kosmas uvádí, že Vršovci využili zajetí knížete Boleslav III. v Polsku, aby se zmocnili jeho bratra Jaromíra: „Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel do Prahy pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti [Vršovci] spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

První pokusy o vyvraždění

Věrný Hovora byl za svoji odvahu odměněn šlechtickým titulem a pozemky u Velíze. Zlořečený Kochan se prý tehdy zachránil útěkem do Polska a ze dvora polského knížete nadále škodil Přemyslovcům. Údajně kvůli jeho pomluvám nechal později vládnoucí kníže Oldřich (vládl 1012–1033) vyloupnout svému bratrovi Jaromírovi oči a vykastrovat ho. Kníže Jaromír byl vůbec tragická postava českých dějin, což svým činem měli začít právě Vršovci. 

Budeme-li věřit Kosmovu podání, které obratně stírá vinu vycházející ze svárlivosti samotných Přemyslovců, pak se nemůžeme divit, že se Přemyslovci pokusili Vršovců co nejdříve zbavit. Poprvé tak učinili roku 1003, k němuž uvádí Kosmas pouze lakonickou poznámku: „U nás byli povražděni Vršovci.“

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Nesmíme si ovšem představovat, že takhle jednoduše by se dalo zbavit všech Vršovců najednou. Raně středověké rody totiž neměly jen pár členů, ale počítalo se příbuzenství po otci i matce až do sedmého kolena. To mohlo dohromady být i několik stovek lidí. Nešlo je jednoduše vyvraždit, a to i kdybychom pominuli Kochana a s ním možná i další příbuzné, kteří stále žili v polském exilu. Druhý podobný pokus se pak uskutečnil roku 1014 zhruba se stejným výsledkem. Můžeme předpokládat, že Vršovci sice přežili, ale ztratili svůj vliv a postavení, které zjevně měli koncem 10. století.

Cesta do Canossy: Papež nechal císaře Jindřicha IV. čekat tři dny před branami

Jakkoli byl římský král či císař mocný, vždy musel brát v potaz hodnostáře, který momentálně seděl na papežském stolci v Římě. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil například Jindřich IV. ve slavném sporu s papežem Řehořem VII.

<p>Čekající Jindřich IV. s manželkou a synem před Canossou,</p>

Čekající Jindřich IV. s manželkou a synem před Canossou,

Brzy po svém nástupu do úřadu svolal Řehoř VII. důležitou synodu, což byl sněm biskupů a dalších prelátů. Synoda pod výrazným papežovým vlivem rozhodla, že všichni nižší i vyšší církevní hodnostáři, kteří svůj úřad získali za peníze anebo jsou ženatí, ho musí bez prodlení opustit. Papež vyzval římského krále Jindřicha IV., aby překontroloval situaci ve svých zemích a zjednal spravedlnost. Král slíbil, co papež chtěl, ovšem k činu se stále neměl. Doma mu vyrostla silná opozice, jelikož „nemravného“ kléru měl ve své říši dost a dost.

Neposlušní duchovní se pochopitelně bránili. Nechtěli se stát obětí jakýchsi reformních prověrek. Papežův hněv se zpočátku obrátil pouze proti královým rádcům, které exkomunikoval. Sám Jindřich byl tehdy ještě mladý, sotva přesáhl dvacítku, Řehoř tedy viděl vinu v těch, kteří nezkušenému mladíkovi dávali špatné rady.

Počátky sporu

Pak ovšem došlo k hlavnímu střetu kvůli obsazení lombardského arcibiskupství v Miláně. Lombardie byla veledůležitou oblastí pro papeže i krále. Nebylo zdaleka lhostejné, kdo dosedne na tamní arcibiskupský stolec. V zájmu obou potentátů bylo protlačit do Milána vhodného kandidáta, který bude podporovat jejich politiku a zajistí jim vliv v této oblasti.

Jindřich neváhal a sám jmenoval nového arcibiskupa. Tomuto aktu dosazení církevního hodnostáře do úřadu se říká investitura. Arcibiskup byl tedy nastolen neboli investován bez papežova vědomí a svolení, což nemohl brát na lehkou váhu. Pohrozil Jindřichovi osvědčenou církevní zbraní – exkomunikací. Král, který nehodlal čekat, až Řehoř svou hrozbu splní, raději hned svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří papeže prohlásili za sesazeného z římského stolce

Vzpoura německých knížat

Papež neváhal a ihned vladaři odpověděl dopisem, v němž ho prohlásil za sesazeného. Němečtí církevní hodnostáři, kteří předtím papeže sesadili, se takového ostrého vystoupení zalekli. Vytušili, že začíná jít do tuhého, a jeden po druhém krále pomalu opouštěli.

Německá šlechta, která se po celou dobu Jindřichovy vlády bouřila, s uspokojením pochopila, že se panovník ocitl v úzkých. Papežova výzva k Jindřichovým poddaným, které vyvázal z poslušnosti ke králi, jim přišla vhod. Říšská knížata tedy uspořádala říšský sněm, na němž v duchu Řehořových instrukcí krále prohlásila za sesazeného, pokud přesně do uplynutí jednoho roku, tedy do 2. února 1077, nevyprosí na papeži s opravdovou kajícností rozhřešení. A tahle možnost nevypadala pravděpodobně.

Spiklenci si spokojeně mnuli ruce, jak elegantně se krále zbavili. Nepočítali však s tím, že Jindřich je pro udržení trůnu ochoten udělat cokoliv. Každopádně se situace kuriózně otočila, už nestál král spojený s „neposlušnými“ duchovními proti papeži, ale naopak papež spojený s „neposlušnými“ šlechtici proti králi.

Pouť do Canossy

Král si uvědomil, v jak ožehavé situaci se kvůli svému nerozvážnému činu ocitl. Rozhodl se tedy, že papeže skutečně odprosí a vydal se na cestu do Itálie. Jihoněmečtí vévodové okamžitě obsadili alpské průsmyky, aby jej zadrželi, ale Jindřichovi se podařilo proklouznout nestřeženou cestou. Necestoval sám, měl s sebou početný doprovod včetně vlastní manželky. Přechod přes Alpy byl přesto vším možným, jen ne příjemnou procházkou horskou krajinou. Přišla totiž zima, napadl sníh a klopýtání závějemi či po zmrzlém ledovém povrchu bylo nesmírně riskantní. Každou chvíli hrozilo nebezpečí pádu do hlubin, z nichž není návratu. Jindřich najal zkušené průvodce znalé místních průsmyků, kteří jeho skupinu naštěstí dokázali přes Alpy v pořádku převést.

Když se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že král je tu. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle se shromáždil dostatek mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců. Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází kajícník či mstitel. Uchýlil se na pevný hrad Canossa, který patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě a vyčkával. 

Král nejprve k papeži vyslal některé své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl a pak prohlásil, že pokud s ním chce král jednat, nechť se dostaví do Augsburgu, kde s ním jeho případ probere a vynese spravedlivý soud podle církevního práva. To však pro nešťastného vladaře nebylo žádné řešení, on potřeboval získat papežovo odpuštění tady a teď, protože konec roční lhůty se kvapně blížil.

Prostřednictvím svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí do Hromnic rozhřešení. Papež se jako pravý křesťan nakonec smiloval a vyřkl tento ortel: král k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu bude odpuštěno. 

TIP: Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa

Takové pokoření žádný vládce římské říše ještě nepodstoupil. Sotva nastal druhý den, Jindřich zbavený královského roucha, v prosté haleně kajícníka, bosý a s prázdným žaludkem (neboť půst byl neodmyslitelnou součástí pravého pokání) již přešlapoval před bránou hradu a čekal na papežovo rozhodnutí. S tím škodolibý Řehoř vůbec nepospíchal a nechal ubohého vladaře mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny, než ho konečně pozval dál k audienci. Při ní mu promluvil do duše a poté mu ono vytoužené rozhřešení konečně udělil. 

https://ehub.cz/system/scripts/click.php?a_aid=a10e041f&a_bid=1e2080b4

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAČKA, Vladimír; LISICKÁ, HelenaZÁMEČNÍK, KarelDomovní znamení v Olomouci. 2. vyd. Olomouc: Poznání, 2013. 192 s. ISBN 978-80-87419-31-1.
  • JURYŠEK, Oldřich. Dějiny Olomouce 1017–1920. Olomouc: Votobia, 2006. 207 s. ISBN 80-7220-258-8.
  • NEŠPOR, VáclavDějiny města Olomouce. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. ISBN 80-7198-343-8.
  • SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 389 s. ISBN 80-244-0493-1.
  • SPÁČIL, Vladimír; TICHÁK, MilanV čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu staletí. Olomouc: Memoria, 2002. 88 s. ISBN 80-85807-18-1.
  • ŠMERAL, Jiří; BUREŠOVÁ, Jana; SCHULZ, Jindřich. Dějiny Olomouce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. 2 svazky (629, 533 s.). ISBN 978-80-244-2370-8.
  • TICHÁK, Milan. Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou staletí. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 185 s. ISBN 80-903687-1-9.
  • TICHÁK, Milan. Vzpomínky na starou Olomouc a její předměstí. 3. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2018. 308 s. ISBN 978-80-87274-45-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAČKA, Vladimír; LISICKÁ, HelenaZÁMEČNÍK, KarelDomovní znamení v Olomouci. 2. vyd. Olomouc: Poznání, 2013. 192 s. ISBN 978-80-87419-31-1.
  • JURYŠEK, Oldřich. Dějiny Olomouce 1017–1920. Olomouc: Votobia, 2006. 207 s. ISBN 80-7220-258-8.
  • NEŠPOR, VáclavDějiny města Olomouce. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. ISBN 80-7198-343-8.
  • SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 389 s. ISBN 80-244-0493-1.
  • SPÁČIL, Vladimír; TICHÁK, MilanV čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu staletí. Olomouc: Memoria, 2002. 88 s. ISBN 80-85807-18-1.
  • ŠMERAL, Jiří; BUREŠOVÁ, Jana; SCHULZ, Jindřich. Dějiny Olomouce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. 2 svazky (629, 533 s.). ISBN 978-80-244-2370-8.
  • TICHÁK, Milan. Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou staletí. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 185 s. ISBN 80-903687-1-9.
  • TICHÁK, Milan. Vzpomínky na starou Olomouc a její předměstí. 3. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2018. 308 s. ISBN 978-80-87274-45-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie

Dějiny Olomouce

Skočit na navigaciSkočit na vyhledáváníOlomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila ve prospěch Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla od roku 1960 jen jedním z okresních měst, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Obsah

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dřívější podoba olomouckého orloje

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje od mladší doby kamenné (ačkoli existují i nálezy štípané industrie už ze starší doby kamenné), kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu, nacházejícího se u dnešního kláštera Hradisko. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště, ovšem na celém území dnešního města existují doklady kultur s lineárnívypíchanou nebo se šňůrovou keramikou. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné a velké sídliště bylo např. i u dnešního kostela sv. Mořice. Již tehdy byla Olomouc zřejmě regionálním střediskem.[1]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovskálužických popelnicových polímohylová nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové, známým je i zdobený sekeromlat nalezený na počátku Polské ulice. Centrální osídlení zasahovalo celý Olomoucký kopec, přičemž akropole na Václavském návrší byla opevněna.[2]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad laténské kultury, např. v Neředíně (lokalita Mýlina), Hejčíně nebo Povlu. Také při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu s tehdy severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[3]

Existují také četné doklady následujícího germánského osídlení, například v Neředíně, ŘepčíněNové Ulici, na slavonínském Horním lánu či přímo v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Lze usuzovat na trvalou neobydlenost tohoto návrší, kde byly četné vodní prameny a zřejmě i posvátný háj. Ten využívali jak Germáni, tak později ze severu přišlí Slované, kteří germánské obyvatele zřejmě asimilovali a poté expandovali dále na jih až k Dunaji a stezskou, později zvanou Trstenická, také do české kotliny.[4]

Archeologickými výzkumy byl odhalen v lokalitě Mýlina na území Neředína také římský vojenský tábor, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. během probíhajících markomanských válek.[5] Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský císař a vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[6]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přišli na území Olomouce v 1. polovině 6. století a nejpozději na počátku 7. století již existovalo opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie.[7] Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše, což je archeologicky doloženo. Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[8]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od zcela rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, kam se navíc stěhovalo i nové obyvatelstvo. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak z Řezna přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[9]Pozůstatky románských oken ve Zdíkově paláci

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.[10]

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínán znovu v roce 1055, kdy byl až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnovalo severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Údělný kníže Ota spolu se svou manželkou Eufémií založil roku 1078 původně benediktinský klášter Hradisko a knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.[12]

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.[13]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Postupně budovanými hradbami bylo vymezeno v prostoru prvotního osídlení na Předhradí, které bylo původně jen hospodářským zázemím pro knížecí a biskupský dvůr, a na západ od něj Michalskou, Blažejskou a Mořickou osadou, přičemž mezi nimi se v prostoru dnešního Horního náměstí protínaly obchodní stezky. Ostatní osady zůstaly za hradbami.[14] Město se řídilo magdeburským právem, městskému soudu tak tehdy předsedal fojt, a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce, kde brala tzv. naučení).[15]

Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s VratislavíKrakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trh (druhý výroční trh roku 1314, třetí 1421 a čtvrtý 1641[16]) a budovat kupecké domy, v roce 1278 získalo mílové právo a poté i další výsady. Již od samého počátku šlo o město převážně německé, Češi dominovali jen v Mořické osadě.[17] Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců. Vedoucí role města byla potvrzena roku 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy, což bylo opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana.[18] Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1444 byla definitivně dokončena její stavba.[19]

Během husitských válek (1419–1436), kdy byl např. zničen nedaleký klášter kartuziánů v Dolanech, město podporovalo Zikmunda Lucemburského.[20] Olomouc byla totiž v tu dobu věrně katolickým městem, v němž měli asi tříčtvrteční převahu Němci.[21] V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů[22]). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé, kteří se usadili v prostoru dnešní Univerzitní ulice, pod vlivem kázání Jana Kapistrána vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.[23]

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce, největšího moravského města (koncem vlády Ludvíka Jagellonského zde žilo asi 6 tisíc obyvatel[24]), pokračoval také v 16. století, a to i přes řadu morových epidemií. V roce 1505 byla v Olomouci zřízena papírna, druhá nejstarší známá česká papírna (nejstarší byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a k roku 1519 je doložena existence radničního orloje, také druhého nejstaršího v českém státě.[25] Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Kromě ní v Olomouci existovaly dvě významné vyšší latinské školy při katedrále a u sv. Mořice. Při univerzitě byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích. Olomoucký knihtisk tehdy tvořil více než polovinu celé moravské produkce.[26]Obléhání Olomouce, okupované švédskou armádou, císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

Počátkem 17. století byla Olomouc stále největší a hospodářky nejsilnější moravské město. Doloženo je zde tehdy celkem 39 cechů[27] a např. k roku 1619 jí patřilo 1562 předměstských usedlostí a platila také čtyřikrát větší daně než Brno, které mělo jen 585 poddaných. Domů ve vlastním městě měla v té době Olomouc 581 a Brno 386.[28] Téhož roku se ale zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii a uvítala Fridricha Falckého, aby po bitvě na Bílé hoře musela přísahat Ferdinandovi II., který přesto olomouckou městskou radu raději podřídil svému rychtáři. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.[29]

Během tohoto století také začal význam města postupně klesat. Olomouc postihly nucené kontribuce a rabování během třicetileté války, znovu několik morových epidemií a v roce 1637 velký požár zničil na 70 domů.[30] Kromě toho byl o rok dříve v Brně zřízen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Na krátkou dobu se sice přesunul do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem a sloučenými zemskými deskami. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů, de facto hlavním městem Moravy.[31]

Největší ranou byla ale okupace města Švédy, když se dne 14. června 1642 město vzdalo armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl na pouhých 1675 obyvatel (dobové zprávy uvádí z původních 30 tisíc, reálně však asi z 10 tisíc[32]), ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město, kterému tehdy reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.[33] Ferdinand III. ale roku 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.[34]

18. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1709 opět přišel velký požár, který zničil přes polovinu města, vyhořel mj. kostel sv. Mořice. Po něm se však ještě zintenzivnila barokní výstavba, která dala Olomouci tvář, jakou má dodnes. Kromě řady paláců a různých církevních staveb byl v tomto slohu postaven např. sloup Nejsvětější Trojicemariánský sloup nebo soubor šesti kašen, došlo také na obnovu kláštera Hradisko nebo stavbu poutního kostela na Svatém Kopečku. Jako malíř zde tehdy působil především Jan Kryštof Handke.[35] Roku 1725 zahájila v Olomouci výuku stavovská akademie, konkurentka jezuitské univerzity,[36] a v roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. Obdobně zde později vznikla společnost Patriotisch-oekonomische Privatgesellschaft zabývající se vydáváním přírodovědných, hospodářských a technických spisů.[37]Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy,[38] ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost, kvůli které však muselo být zbořeno asi 350 domů na předměstích, pak byla dobudována v roce 1756, osvědčila se hned dva roky poté.[39]

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 36 dnů obléhání od 28. května do 2. července vypálila na město celkem 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[40] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Pruská vojska se poté stáhla zpět do Slezska. Na základě tohoto úspěchu Marie Terezie ještě téhož roku nobilitovala členy městské rady a vylepšila městský znak,[41] v roce 1762 pak městu navíc potvrdila výsadu používat čestný titul „královské hlavní město Olomouc“.[42]

Skutečný význam města se tím však nezměnil, neboť úřady s celozemskou působností zůstaly i nadále v Brně a navíc byl roku 1786 zřízen tzv. regulovaný magistrát se jmenovanými radními i purkmistrem. Naproti tomu kulturní význam města, stále převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nakonec nevzniklo. V roce 1782 se také do Olomouce vrátily lyceum (před přeložením roku 1778 původní univerzita) a stavovská akademie, které byly spolu se Studijní knihovnou, zřízenou roku 1774, přeloženy na několik let do Brna.[43]

Stejně jako předtím Marie Terezie, i Josef II. často zavítal do Olomouce. Během josefínských reforem bylo roku 1773 zakázáno pohřbívání ve městě, hřbitovy se proto přesunuly za hradby, bylo také zrušeno několik kostelů a šest z celkem devíti zdejších klášterů (zbyli tak jen dominikáni v dnešní Sokolské ulici, kapucíni na Dolním náměstí a voršilky v Kateřinské ulici[44]). Zrušen byl i premonstrátský klášter Hradisko, kam byla nakonec umístěna vojenská nemocnice. Tehdejší doba ovšem přála divadlům a veřejným koncertům a Olomouc nezůstala pozadu. Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde např. jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. Před a v průběhu napoleonských válek bylo v Olomouci také vězněno několik představitelů revoluční Francie, především v letech 1794–1797 francouzský generál markýz La Fayette, též hrdina americké války za nezávislost.[45]

19. století[editovat | editovat zdroj]

První polovina 19. století byla charakterizována poklidným měšťanským životem (biedermeier), v Olomouci vzhledem k neexistenci průmyslu žilo jen minimum dělníků a zdejší měšťané se již sžili s vojáky zdejší posádky (v letech 1829–1830 byl pevnostním velitelem hrabě Radecký), jichž bylo zhruba pět tisíc. Kromě nich ve městě žilo asi 10 tisíc obyvatel a na předměstích další tři tisíce.[46] V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi. Roku 1830 bylo konečně postaveno stálé kamenné divadlo a o tři roky dříve bylo lyceum opět povýšeno na c. k. Františkovu univerzitu, ovšem stavovská akademie byla naopak v roce 1847 definitivně přemístěna do Brna, kde dala základ vysoké škole technické. Olomouci se nevyhýbal ani nástup moderní doby. Město leželo na křižovatce čtyř významných císařských silnic, pražské, brněnské, haličské a slezské, a dne 17. října 1841 byla do Olomouce z Přerova dovedena odbočka Severní dráhy. Následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.[47]Olomoucký hrad v polovině 19. století, ještě před regotizací katedrály sv. Václava

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého přestěhoval 14. října dočasně do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci nastoupil 2. prosince 1848 na trůn císař František Josef I.[48] Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě, začaly být vydávány první české Prostonárodní holomoucké noviny a také byl umožněn Židům, vypuzeným už roku 1454, návrat do města. Revoluce byla zpočátku měšťany přijata velmi příznivě, vzápětí se však projevily rozpory mezi velkoněmeckým programem, který požadovala zejména německá inteligence, a austroslavismem, prosazovaným českou stranou. Např. ještě před Palackým odmítli účast na frankfurtském parlamentu profesoři olomoucké univerzity Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš.[49]

Po porážce revoluce a rozehnání kroměřížského sněmu byla ještě v Olomouci císařem vydána oktrojovaná ústava, poté se dvůr vrátil do Vídně. V nových poměrech svou činnost ukončily české i německé spolky, na univerzitě se přestalo vyučovat česky a přestaly také vycházet české noviny. Pozitivní změna nastala prakticky pouze v tom, že Olomouc se v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a opětovně si sama volila svůj obecní výbor a své starosty. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem, a v letech 1851 a 1853 se v Olomouci František Josef I. setkal s ruským carem Mikulášem I.[50]

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen kromě krajského úřadu i krajský soud, téhož roku se v Olomouci ustavila obchodní a živnostenská komora. Naproti tomu byla postupně rušena původní univerzita, nejdříve se z jejího svazku vyvázalo lékařsko-chirurgické učení s babickou školou, roku 1851 se uzavřela filozofická fakulta a roku 1855 právnická fakulta, až roku 1860 byla zrušena celá univerzita, z níž zbyla jen teologická fakulta prohlášená za samostatnou vysokou školu. Jako jisté zadostiučinění bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Od 60. let se také pomalu začal obnovovat jak německý, tak český kulturní a spolkový život (např. hudební spolky Musikverein a Žerotín, tělocvičné Turnverein a Sokol apod.).[51]

Během prusko-rakouské války se ukázala nadbytečnost olomoucké pevnosti, kterou pruská vojska prostě jen obešla a která bránila modernímu rozvoji města. Ovšem až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla pevnost zrušena. Přesto již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Jako památku na pevnost se město i pod vlivem urbanisty Camilla Sitteho, který pro Olomouc vypracoval regulační plán, rozhodlo zachovat jen Terezskou bránu.[52] Následující léta byla ve znamení dalšího rozvoje, modernizace a rozšiřování města, např. roku 1898 byla dostavěna Zemská nemocnice s porodnicí a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.[53]Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století se pokračovalo v celkovém rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu, tzv. olomoucký Ring po vzoru vídeňské Ringstraße. Výstavba byla realizována i v historickém centru, kde se např. u vily Primavesi uplatnila secese. Došlo na regulaci řeky Moravy a do Olomouce také stále více pronikal průmysl, který se koncentroval především kolem hlavní železniční trati. I přes zrušení univerzity se postupně rozvíjel vědecký život, kupř. dne 7. prosince 1905 zde provedl první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrád Zirm. Roku 1907 byla postátněna česká reálka, která byla založena pět let předtím. Kromě ní, Slovanského gymnázia a českého dívčího ústavu Pöttingeum zde už delší dobu působila německá reálka, gymnázium, obchodní akademie a dívčí Elisabethinum. Německá převaha ve městě však postupně, mj. vlivem českého přistěhovalectví z venkova, slábla (k roku 1910 v Olomouci žilo 13 tisíc Němců a už 8 tisíc Čechů).[54]

Přes moderní rozvoj město však až do vzniku Československa ovládala zcela německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce.[55] Teprve v roce 1919 proto připojením dvou měst (Hodolan a Nové Ulice) a 11 vesnic (BělidelČernovíra včetně Klášterního HradiskaHejčínaChválkovicLazcůNeředínaNových SadůNového SvětaPavlovičekPovelu a Řepčína) mohla vzniknout Velká Olomouc.[56][57] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel (Němci tvořili 27,6 %). Z toho nicméně bylo pět tisíc vojáků, protože Olomouc byla stále vojenským městem, sídlila zde po Praze druhá nejpočetnější posádka.[58] Původně se z Olomouce mělo stát sídlo župy, nakonec však bylo zachováno zemské zřízení. Působila zde ale stále řada institucí nadokresního významu: arcibiskupství, teologická fakulta, městské divadlo s operou, činohrou i operetou, krajský soud, obchodní a živnostenská komora, ředitelství státních drah a od roku 1919 také plodinová burza. Vycházely zde tehdy deníky národnědemokratický Pozor, katolický Našinec, sociálnědemokratický Nový den, liberální Mährisches Tagblatt, nacionální Die Deutsche Zeitung, agrární Selské listy, živnostenský Moravskoslezský deník a také Moravský večerník. Kromě tiskárenského průmyslu v Olomouci existovaly významné železárny nebo cementárny, nejvíce se ale rozvíjel průmysl potravinářský, zejména cukrovary, sladovny, čokoládovny apod. Celorepublikového významu dosáhla i velkoobchodní firma ASO.[59] Po Mnichovu se z Olomouce stalo prakticky pohraniční město, kam mířili uprchlíci za zabraného pohraničí. Bylo zde také zřízeno velitelství 2. armády v čele s divizním generálem Vojtěchem Lužou.[60]

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již následující noci na 16. března byla nacisty vypálena olomoucká synagoga.[61] Olomouc byla do roku 1942 sídlem úřadu oberlandráta, poté byl jeho obvod připojen k Ostravě, ovšem působily zde také pobočky brněnského gestapa a německého zemského soudu (Landgericht) nebo krajské vedení Národního souručenství.[62] Období protektorátu bylo charakterizováno stále větším omezováním českého veřejného života, především ale pronásledováním Židů, arizací jejich majetku a odsunem do koncentračních táborů. Z původních 2196 členů zdejší náboženské obce se jich pádu Třetí říše dožilo jen 288[63] a z transportů se jich zpátky vrátilo asi 6 %.[64] Před koncem války Němci zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale ještě dlouho před příchodem Rudé armády ji změnili na pouze „hájené město“, protože už neměli dost mužů. Tehdy také zesílila odbojová a partyzánská činnost, Němci přesto dokázali reagovat např. vypálením nedalekého Javoříčka a v poslední den války ještě vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad.[65] Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.[66]Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný do seznamu světového kulturního dědictví

Olomoučtí Němci, z nichž řada nejdříve prošla internačním táborem v Hodolanech, byli poté vysídleni, čímž zcela zanikl tzv. olomoucký jazykový ostrov. Šlo celkem asi o 18 tisíc osob.[67] V roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého, jejíž fakulty se po jisté době ustálily na čtyřech: filosoficképřírodovědeckélékařské a pedagogické. Po Únoru 1948 začaly tzv. akční výbory provádět „očistu veřejného života“, kromě politických odpůrců se nový režim v Olomouci zaměřil zvláště na římskokatolickou církev, byly rušeny kláštery, uzavřena teologická fakulta a nový arcibiskup Matocha byl fakticky internován.[68] Až v 60. letech došlo k uvolnění a rozvoji kultury, v Olomouci pro to byly výhodné podmínky, neboť kromě univerzity zde působila Moravská filharmonie, státní divadlo nesoucí jméno Oldřicha Stibora (se soubory činohry, opery, baletu a operety), oblastní galerie, vlastivědný ústav, státní vědecká knihovna, studio Československého rozhlasu a hvězdárna. Působilo zde také několik divadel tzv. malých forem, např. Studio LUT, Zápalka, RADIONKAbaret nebo SKUMAFKA. Významným se stal rok 1971, kdy byla v už celkem zanedbaném historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace, tehdy probíhající normalizace ovšem jinak znamenala značný kulturní i společenský útlum.[69]

Z hlediska administrativního vývoje byla Olomouc v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město už bylo jen sídlem okresu, který spadal do územně poměrně nesourodého Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V 70. letech ale proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení DroždínaHolicChomoutovaRadíkovaSamotišekSlavonínaSvatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 BřuchotínaBystrovanKřelovaNedvězíNemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem). Roku 1978 pak Olomouc, řízená městským národním výborem, poprvé přesáhla hranici 100 000 obyvatel.[70]

Po sametové revoluci byla obnovena obecní samospráva, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. Sovětská okupační armáda, jejíž posádka využívala i blízký vojenský prostor Libavá, město opustila během roku 1990. O pět let později Olomouc navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města (další významná povodeň se projevila 2. dubna 2006). Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a téhož roku se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.[71]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak mají např. města Znojmo a Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům.[72] Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký) jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1934 byly odstraněny i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

  • Starý znak města na olomoucké radnici
  • Olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
  • Současný znak Olomouce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1.  SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“.
  2.  Malé dějiny města, str. 12, 13.
  3.  Malé dějiny města, str. 13, 14.
  4.  Malé dějiny města, str. 16, 18 a 20.
  5.  Malé dějiny města, str. 15.
  6.  Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online.
  7.  Malé dějiny města, str. 18, 21.
  8.  Malé dějiny města, str. 22–24.
  9.  Malé dějiny města, str. 24–26.
  10.  Malé dějiny města, str. 28.
  11.  VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6.
  12.  Malé dějiny města, str. 29–31, 34.
  13.  Malé dějiny města, str. 35, 36.
  14.  Malé dějiny města, str. 44–46, 49–52.
  15.  Malé dějiny města, str. 59.
  16.  Malé dějiny města, str. 64, 142.
  17.  Malé dějiny města, str. 52.
  18.  Malé dějiny města, str. 48.
  19.  Malé dějiny města, str. 56.
  20.  Malé dějiny města, str. 72, 74.
  21.  Malé dějiny města, str. 84.
  22.  Malé dějiny města, str. 87.
  23.  Malé dějiny města, str. 77, 79 a 81.
  24.  Malé dějiny města, str. 86.
  25.  Malé dějiny města, str. 92.
  26.  Malé dějiny města, str. 108, 109.
  27.  Malé dějiny města, str. 104.
  28.  BALCÁREK, Pavel. Brno versus Olomouc. Pod Špilberkem proti Švédům. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-85617-09-9. S. 23, 24.
  29.  Malé dějiny města, str. 112–114.
  30.  Malé dějiny města, str. 116, 118.
  31.  Malé dějiny města, str. 120.
  32.  Malé dějiny města, str. 125.
  33.  Malé dějiny města, str. 120–122.
  34.  Malé dějiny města, str. 126, 129.
  35.  Malé dějiny města, str. 128, 152.
  36.  Malé dějiny města, str. 131.
  37.  Malé dějiny města, str. 155, 156.
  38.  Malé dějiny města, str. 129.
  39.  Malé dějiny města, str. 144–146.
  40.  KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131.
  41.  Malé dějiny města, str. 149–151.
  42.  Hlavní město Moravy. Olomoučané si čestný titul metropole dlouho pečlivě střežili. Olomoucký REJ [online]. 2019-08-10 [cit. 2019-12-24]. Dostupné online.
  43.  Malé dějiny města, str. 153–155, 158.
  44.  Malé dějiny města, str. 164.
  45.  Malé dějiny města, str. 158–161.
  46.  Malé dějiny města, str. 162, 163.
  47.  Malé dějiny města, str. 164–166.
  48.  Malé dějiny města, str. 169.
  49.  Malé dějiny města, str. 166–168, 177.
  50.  Malé dějiny města, str. 170, 177.
  51.  Malé dějiny města, str. 174–178.
  52.  Malé dějiny města, str. 174, 183.
  53.  Malé dějiny města, str. 187, 189.
  54.  Malé dějiny města, str. 185, 186, 201, 202.
  55.  Malé dějiny města, str. 190.
  56.  TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  57.  Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  58.  Malé dějiny města, str. 223.
  59.  Malé dějiny města, str. 224, 228, 231, 232, 237, 240.
  60.  Malé dějiny města, str. 248.
  61.  Malé dějiny města, str. 252.
  62.  Malé dějiny města, str. 255, 256.
  63.  Malé dějiny města, str. 258, 260.
  64.  MELOTÍK, Zdeněk, a kol. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: Burian a Tichák, 2005. 121 s. ISBN 80-903687-2-7. S. 94.
  65.  VÁLKA, Zbyněk. Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc: Votobia, 2001. 155 s. ISBN 80-7198-517-1. S. 65, VI.
  66.  Malé dějiny města, str. 265–268.
  67.  Malé dějiny města, str. 273, 274.
  68.  Malé dějiny města, str. 277, 286 a 289.
  69.  Malé dějiny města, str. 304–306, 325.
  70.  Malé dějiny města, str. 290, 291, 302, 303, 330.
  71.  Malé dějiny města, str. 317, 329–334.
  72.  Malé dějiny města, str. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie